Moc milionům, ne milionářům! Mezinárodní solidarita! Lenin - strana - Komsomol! Znova, znova, vystřelí Aurora!
Uličkou kousek od Finského nádraží, kde v dubnu 1917 vystoupil z vlaku Vladimir Iljič Lenin, hřmí socialistická hesla. Je to přesně sto let od chvíle, kdy bolševici svrhli Prozatímní vládu a začali budovat diktaturu proletariátu. Pro ruské komunisty není většího svátku než je 7. listopad a letošní výročí je naprosto mimořádné.
„Veliký Říjen, to je pro mě všechno. Je to můj život. Já jsem vyrostla v zemi Sovětů a všechny její ideály jsou mi blízké. Byla jsem vychována podle socialistických principů, v naší rodině jsou děti vychovány také tak,“ vášnivě vysvětluje 62letá Marija, která účastníkům přicházejícím na shromáždění rozdává noviny Leninské jiskry.
Za rozpad Sovětského svazu podle ní mohou zrádci v řadách strany. „Nikdy bych si nemyslela, že v naší zemi to jednou bude vypadat tak, jako nyní. Přišli jsme o všechno, čeho jsme dosáhli a potrvá desítky let, než se obrodíme. Vždy jsme žili ve světlé budoucnosti, věřili jsme v ni. Strašně bych chtěla, aby se Sovětský svaz vrátil a my opět dosáhli komunismu,“ doufá v lepší zítřky.
Poslední bitva vzplála
Několikatisícový zástup se dává do pohybu. Směr: Aurora. Nad hlavami se třepotá nespočet rudých vlajek, kapela vyhrává Internacionálu. V čele jde námořník a kozák s transparentem „Veškerou moc sovětům“.
Úřady povolenou demonstraci z chodníků sledují znudění policisté, kolemjdoucí se shovívavě usmívají. Ale těmhle lidem je to jedno. Toto je jejich den. V očích mají štěstí, tisknou si ruce a společně si notují do kroku: „Po-sled-ní bit-va vzplááááá-la, dejme se na po-chod.....“
ReportážPetrohrad žije revolucí, úřady k ní po sto letech připsaly happy end |
Jsou tu shrbené bábušky, slavnostně se tvářící padesátníci v ušankách i studenti v čapkách krasnoarmějců. Na veliké výročí do Petrohradu dorazili soudruzi z Nepálu, Indie, Venezuely či Německa, skupina zachumlaných komunistů z Chile se snaží zahřát zpěvem revolučních písní.
Předsedkyně horní komory parlamentu Valentina Matviněnková počátkem listopadu naznačila, že by se jednou mohlo konat referendum o odstranění Lenina z mauzolea. Tady však o tom nechce nikdo ani slyšet. „Mauzoleum je posvátné, Lenin tam už leží spoustu let a my se mu tam chodíme klanět. Přenášet jeho ostatky, to by bylo rouhání,“ varuje kamelotka Marija.
„Já jsem také proti. Tuto otázku bychom neměli rozhodovat my a neměla by se rozhodovat nyní,“ potvrzuje její slova pětadvacetiletý Jevgenij. „Dnes je to hlavně ideologický problém a společnost velmi rozděluje. A já jsem v tomto případě solidární se starými lidmi,“ říká mladík s navoskovaným knírem, který pochoduje pod vlajkou Ruského socialistického hnutí.
„Gulagy? Revoluci bylo třeba bránit“
Jevgenij se narodil v době, kdy se SSSR rozpadal. „To ale přece neznamená, že bych si nemohl připomenout činy a hodnoty našich předků,“ odmítá myšlenku, že komunismus je jen pro starce nostalgicky vzpomínající na Sovětský svaz. Na rozdíl od Mariji nedoufá, že se SSSR jednou vrátí. „Já bych to ani to nechtěl. Je třeba poučit se z jeho nedostatků i úspěchů a vybudovat něco nového,“ říká.
Michail je ještě o sedm let mladší, ke komunismu ho prý přivedl učitel ve škole. Vyprávěl mu i o stalinském teroru, gulagu a milionech mrtvých? „Samozřejmě, to nebylo dobré a já takovou politiku nepodporuji,“ trpělivě vysvětluje.
„Ale naše země k tomu byla donucena, vždyť od revoluce neuběhlo zas tolik času a všechno se mohlo zase vrátit. A tak bylo potřeba přitvrdit, aby se revoluce zachránila.“
Podobný názor má i bábuška, které na krku visí koláž výstřižků s motivy Velké vlastenecké války. „Dneska se to snaží nafouknout, aby se k moci dostali liberálové.. Vzpomeňte si, co dělal Jelcin, Boha jeho! Já jsem za Stalina,“ blýská usměvavýma očima z šály omotané kolem hlavy a postěžuje, si že ji už dvakrát ukradli důchod. „Podívejte se do Číny. Tam zloděje střílejí. V Americe by je posadili na elektrické křeslo. Kdo krade, ten sedí. A u nás zloděje nechaj jít.“
Tak na tu naší revoluci
Přicházíme k Auroře. Zástup komunistů na palubu pochopitelně nemůže, co kdyby se chtěl chopit děla. Ostatně úřady už během dne ostrahu legendárního křižníků v obavách z možné provokace posílily o příslušníky vojenské policie. Rudé fábory se proto štosují na nábřeží a poslouchají slavnostní projevy z pódia.
Šéf Komunistické strany Gennadij Zjuganov, který při příležitosti výročí oznámil kandidaturu na prezidenta, se nedostavil. Je tu aspoň jeden poslanec a šéf stranické organizace v Leningradské oblasti.
Revoluce byla nevyhnutelnáRozhovor s historikem Zbyňkem Vydrou o stém výročí VŘSR. |
Řeční se o výdobytcích socialismu, počítají se továrny postavené v prvních pětiletkách, připomínají se bolševické úspěchy v boji s negramotností. Pak nastupuje na pódium mládež, která byla právě přijata do strany a přebírá stranické legitimace. Jednotlivé body programu odděluje poněkud překvapivě znělka seriálu Dallas.
Dvaapadesátiletý Grigorij dění sleduje zpovzdálí a usrkává čaj. Komunismus, to je pro něj především idea spravedlnosti. „Dokud existuje lidstvo, tak tato idea nezmizí. A já věřím, že dříve či později zvítězí,“ energicky krájí slova do mrazivého večera. „Vždyť za prvního komunistu můžeme považovat Ježíše Krista, který vyhnal kupce z chrámu a snažil se vybudovat společnost, v níž by si před zákonem byli všichni rovni,“ dokládá.
Slavnostní mítink pomalu končí. Lidé balí transparenty a pomalu se trousí na metro. Nového výstřelu z Aurory se nedočkali, ale aspoň byl ohňostroj. Tři sta metrů od nábřeží sedí v uzbeckém bistru šestice penzistů v černých kožených bundách, na klopě rudé stuhy. Objednali si čaj a masové pirohy, do plastikových kelímků rozlévají k přípitku vodku donesenou v igelitce. „Tak na tu naší. Velkou, říjnovou, socialistickou!“
