A teď už střílí proti všem.
Střílí tak dobře, že český fotbal nemá lepšího útočníka.
Sveřepý čtyřiadvacetiletý chlapík, který neuhne ze souboje ani z otázek, táhne Plzeň za titulem, je nejlepším střelcem ligy a reprezentačním útočníkem číslo jedna. Proto se právě dnes probudil v okouzlujícím hotelu Torch, který vyrostl v katarském Dauhá a symbolizuje olympijskou pochodeň.
V odpolední výhni čeká Krmenčíka další výzva, příprava s Islandem, který postoupil na mistrovství světa.
Ještě jste nechodil do školy a rodiče se rozvedli. Místo vlastního táty vás vychoval táta nevlastní. Co vám ta zkušenost dala?
Všechno. Vůbec jsem to neměl složité, jak si možná domýšlíte. Nevlastního tátu považuju za svého. Má obrovskou zásluhu na tom, co ze mě je. Nakazil mě i svou vášní pro fotbal. Víte, my byli rázem čtyři bráchové, ve všem jsme si rozuměli, společně kopali za barákem, měli se rádi. To pouto trvá dodnes, i když máme jiná příjmení.
Česko – IslandFotbalová příprava v Kataru
|
Přejmenovat jste se nechtěl?
Mamka se mě kdysi ptala: Nechceš se jmenovat Surový? Ne ne, nevadí mi být Krmenčík. Jsem na to jméno pyšný. Chci být já.
Jak se u vás doma prožívají zápasy?
Vášnivě a nervózně. Všichni fandí. Pamatuju, jak mě táta trénoval, když jsem v žácích začínal u nás v Kraslicích. Běžím sám na gólmana, kopnu do drnu a táta byl v tu chvíli schopný vzteky rozšlapat brýle.
Dioptrické?
Ne ne, sluneční, držely mu vlasy. Máma musela třikrát do měsíce do večerky, aby mu koupila nové.
Zato teď máte životní fazonu. Vnímáte to tak?
Jsem šťastnej, zamilovanej a moc si vážím toho, jak se mi daří. Plzeň šlape, rodina je zdravá, našel jsem si holku, kterou jsem hledal celý život a která rozumí fotbalu. V únoru se nám narodí holčička.
Počkat, jak přesně vaše partnerka rozumí fotbalu?
Třeba jedeme po zápase autem a Denisa zničehonic poví: Zase sis seběhnul na přední tyč jako minule. To máte s Radimem Řezníkem naučené, nebo je to náhoda? Má přesně zmáknuté, jak se pohybuju při rozích, jak si nabíhám, komu nejčastěji přihrávám.
A vy jí na oplátku po gólech posíláte srdíčko složené z prstů.
Jak je těhotná, tak při tom gestu pláče a prosí mě: Kroť se trochu, zase budu bulet. Ale mně to nedá.
Jméno pro dcerku je vybrané?
Claudie. Však si mě Milan Petržela z legrace dobíral, že se po něm opičím.
On má jméno dcery výrazně vytetované na ruce.
Já jsem zatím úplně bez kérek, ale dceru si vytetovat nechám. To se musí. Decentně, pod triko.
Koukám, že nemáte problém mluvit od podlahy. Stejným způsobem i hrajete.
Odmalička je to můj styl. Jsem silný, docela rychlý, dohrávám souboje. A když to nejde silou, jsem vyčuraný a drzý.
Proto vás většina soupeřů nemusí, viďte?
Možná je štvu ksichtem... Ale máte pravdu, všechny obránce musím štvát, jsem neústupný a neuhnu.
Taky máte cejch hráče, který v soubojích ochotně padá.
Na tohle téma už se napsalo dost a dost.
Ale vynechat ho nelze. Nedělní souboj se slávistou Jugasem jste ustát mohl?
Kdyby mě netahal za dres a neremploval loktem, šel bych sám na branku. Byl jsem rychlejší. Třeba bych stejně trefil jen gólmana nebo poslal balon na tribunu, ale takhle jsem neměl šanci vystřelit. Chyběl mi balanc. Rozhodčí faul nepískl, takže hotovo. Faul prostě nebyl.
Co kdybyste sám bránil Krmenčíka?
Hrozně bych mu nandal, provokatérovi jednomu. On je totiž fakt nepříjemnej. Ale víte co, jakmile skončí zápas, Krmenčík každému podá ruku. I největšímu nepříteli, se kterým se celý zápas pošťuchuje.
Myslíte, že existuje lepší povolání než fotbalista?
Protože jsme v Kataru, tak co třeba ropový magnát? Nebo generální manažer Viktorie Plzeň?
Narážíte na pana Šádka, klubového šéfa?
No jasně. On je přísný, nic neodpustí, ale dělá mě šťastným. Od dorostu, kdy mi zařídil internát. Taky drží slovo. Když jsem před dvěma lety za Duklu nastřílel tři góly, povídá: Dej ještě pět fíků a po sezoně si tě vezmeme do Viktorky. A stalo se. Oba pocházíme od Karlových Varů, možná proto k sobě máme tak blízko. Dokonce si pamatuju, jak jsem mu podával míče, když kopal za Sokolov. Přísahám. Hrával ofenzivního záložníka a měl dvanáctku na dresu.
Pak jste podával míče komu?
Plzeňským legendám, ke kterým jsem vzhlížel. Panu Horváthovi, panu Kolářovi, panu Limberskému.
Přiznal jste se jim později?
U piva. Jakmile jsem byl platnější a ukázal na place, že něco umím. A oni se rozněžnili: Víš co? My to měli stejně. Taky jsme běhali pro balony, když v Plzni kopali Bečka, Skála nebo Čaloun. A Horvi kdysi ve Spartě podával míče třeba panu Chovancovi.
Co si o vás mysleli, když jste přišel?
Že jsem poleno. Velký fotbal jsem se od nich teprve musel naučit. Jak si odskočit od stoperů, správně si naběhnout, najít si prostor, nepanikařit při zakončení, věřit si, vypilovat zpracování a hlavně první dotek, který je nejdůležitější ze všeho. A vidíte, příští rok si poleno může zahrát Ligu mistrů. I když si to nejdřív musí s Plzní ukopat.
Může, ale nemusí. Už letos v létě jste měl nabídky jít ven.
Já Plzeň miluju, je součástí mého srdce, ale cizinu si určitě chci vyzkoušet.
Naposledy neuspěl francouzský Montpellier s nabídkou na 70 milionů korun.
To mě vůbec nemrzí. Dostal jsem šanci, abych se posouval v Plzni, což úplně stačí.
A pak?
Líbí se mi Anglie. Když ne Premier League, tak klidně druhá liga. Má temperament, tempo, je nekompromisní podobně jako já. Na otrkání ideální.
Mimochodem, vždycky jste býval zabiják na hrotu útoku?
Vždycky. Jakkoli uklidit balon do kasy. Hrudníkem, hlavou, podrážkou, klidně zadkem. Ale takovou intuici jako třeba David Lafata jsem neměl. To je magické umění, které se musí piplat.
Snažíte se?
Každý den. Jako kluk jsem obdivoval Fernanda Torrese, který řádil v Atlétiku Madrid a Liverpoolu. Měl všechno – rychlost, techniku, výběr místa, drzost. Hajzlík to byl taky. Pouštěl jsem si jeho kousky na internetu a přál si: Kéž bych uměl aspoň něco. Ale doma jsem měl vylepený plakát Pavla Nedvěda, který pocházel z nedaleké Skalné. Dokonce jsem se kdysi vydal na jeho autogramiádu a nechal si podepsat knížku.
Dnes je vzorem kdo?
Belgičan Lukaku, který kope za Manchester United. Je to tank, který měří metr devadesát a váží metrák. Přitom když se rozběhne, je to fičák. A s míčem to umí bezvadně.
Ani vám balon nepřekáží, takže v sezoně máte už devět gólů a šest asistencí.
Za to vděčím Plzni. Jsme mančaft, který si vyhoví. Máme velikou motivaci a jsme natolik sehraní, že přesně víme, kam si kdo naběhne. Baví nás to spolu.
O tom jste snil jako kluk?
Ani ne. Já hlavně toužil po tom, abych hrál fotbal, abych se živil tím, co mě nejvíc baví. Tomu jsem podřídil všechno. Když jsem v dubnu 2014 dal za Ostravu první ligový gól, došlo mi: Hele, a je to tady! Když ses trefil jednou, můžeš se trefit i pětkrát nebo dvacetkrát. Ale na hrušce neusínám, pořád si moc dobře vybavuju, jak jsem na intru řešil, jestli mi k večeři stačí rohlík s jogurtem, abych ušetřil.
A stačil?
Musel. Teď přespávám v nádherných hotelech, hraju za nároďák, vybírám mezi svíčkovou a lososem, ale každého okamžiku si vážím stejně.
