Historický spektákl pojednávající o milostných pletkách Mikuláše II. s baletkou Matildou Kšesinskou vyvolal tsunami hněvu mezi pravoslavnými fanatiky, kteří cara zastřeleného bolševiky považují za svatého mučedníka.
Autoři čelili výhrůžkám smrti od skupiny Křesťanský stát - Svatá Rus. Ateliéry, kde film vznikal, podpálili neznámí žháři. Plameny zachvátily také kino v Jekatěrinburgu, které film zařadilo do programu, či automobil režisérova advokáta. Premiéru střežily kordony policistů, přesto někteří herci ze strachu o život nedorazili.
Lepší reklamu si Matilda nemohla přát. Jenže pokud si odmyslíme plamenné rozhořčení náboženských fanatiků v čele s poslankyní a bývalou prokurátorkou Krymu Nataljou Poklonskou, která se marně dožadovala obžaloby režiséra Alexeje Učitěla, není na filmu nic zajímavého.
Magie se zakrvácenými piškoty
S ohledem na tragickou postavu posledního ruského cara je to obzvlášť pozoruhodné. Mikuláš II. v podání německého herce Larse Eidingera se omezuje na pláč a výkřiky typu „Nejsem připraven být carem“ nebo „Nemohu tě ztratit“. Je to slaboch, ale bez jakéhokoli dalšího rozměru a člověk si jen láme hlavu, čím hvězdě Mariinského divadla mohl učarovat.
Michalina Olszańska (čeští diváci ji znají z titulní role ve filmu Já, Olga Hepnarová) se snaží, seč může, ale scenárista ji nechal na holičkách. Několikrát ji nechá ukázat bradavky, ale jestli Matilda k mdlému panovníkovi chová pravé city, nebo je to vypočítavá kariéristka, která chce v divadle udělat kariéru přes carovu postel, můžeme jen hádat.
Navíc jen co se za Mikulášem II. zavřou dveře, začne koketovat s jeho bratrancem. Ten občas stačí vykřiknout „Prchni se mnou do Paříže“ a opět se pakuje ze scény. Tady je realita daleko zajímavější než film: Kšesinská se po revoluci za velkoknížete Andreje Vladimiroviče vdala, v Paříži vedla baletní školu a dožila se 99 let.
Na scenáristickou nemohoucnost nejvíce doplatila budoucí carevna Alexandra Fjodorovna, která se svým německým přízvukem působí jako karikatura. Tvůrci se navíc snažili zužitkovat její zálibu v nadpřirozenu, a film se tak v jednu chvíli ocitá na hraně hororové komedie, v níž zhrzená nevěsta krade Matildě zkrvavené piškoty, aby ji mohla zaklít.
Skandál na jedno použití
Asi nejpřekvapivější je, že ve filmu, který šel do kin krátce před stým výročím bolševické revoluce, hraje Rusko jen roli komparsu, který se u trati klaní projíždějícímu panovníkovi. Starý car před smrtí Mikulášovi II. obligátně poradí, že „Rusko je třeba pevně držet v rukou“, ale scénář si s agónií ruské monarchie, která by plytké romanci mohla dát hlubší rozměr, nijak nehraje.
Film zachraňují kostýmy, kulisy Petrohradu a Ingeborga Dapkunaite (osudová žena z oskarového hitu Unaveni sluncem) v roli carevny matky. Scéna, v níž ufňukanému následníkovi vysvětluje, že car musí obětovat osobní štěstí ve prospěch impéria, patří ke světlejším okamžikům filmu.
Jinak Matilda vypadá jako hodně drahá telenovela, ve které hrdinové klopýtají od baletu k baletu a moc neví, proč spolu spí a co by si měli říct. Film žije jen z pověsti skandálu a pobouření novodobých černosotněnců. Až se památku „posvátného cara“ pokusí pošpinit někdo další, pravděpodobně to už nebude nikoho zajímat.
