Téměř dospělý gorilí samec Kiburi umí řádit i být něžný. Prostě puberťák

  • 0
Sedmiletý dospívající gorilí samec Kiburi je čím dál větší a silnější, takže zkouší, co si může dovolit. Rád ostatní pošťuchuje. Když kolem někoho projde, plácne ho, až nadskočí. Troufne si samozřejmě na ty slabší. Před stříbrohřbetým otcem má takový respekt, že si ani nedovolí stoupnout si k němu zády.

Jako největší záškodník se Kiburi chová při krmení a k nelibosti ostatních goril i chovatelů dělá poslední dobou u obědů téměř každý den neplechu. „Snaží se ostatní okrást o jídlo, samozřejmě s ohledem na jejich postavení ve skupině. Na Shindu si dovolí nejméně, na nejstarší Kambu nejvíc,“ popisují chovatelé.  

Na Kambu už většinou vyloženě čeká, aby jí přímo u mříže sebral kelímek nebo oblíbenou obědovou kouli, a je schopen do své milující tety velmi neurvale strčit a oběd jí vytrhnout. Chovatelé jsou na něj sice připraveni s hadicí, ale ledová sprcha ho od loupení většinou neodradí. A ostatní gorily to podle všeho nechává v klidu.

Ani Richard nic neřeší. Ve chvílích, kdy Kiburi ostatním krade větve, nebo do nich buší, si většinou v klidu hoví na své palandě v rohu, ať se s puberťákem otravují jiní. A při obědě spíš rovná handrkující se samice, než zlodějíčka Kiburiho.

Přitom je právě stříbrohřbetý samec asi jediný ve skupině, z koho má Kiburi opravdu vítr. „Kiburi si velice pečlivě hlídá, aby Richarda nenaštval. Je to vidět na úvodním videu, kdy se snaží Richardovi za zády sebrat granule z hlavolamu. Richard jen loupne očima a Kiburi mu okamžitě mizí z dosahu,“ popisuje kurátor primátů Vít Lukáš jedinou autoritu, kterou Kiburi uznává.

Někdy už se Kiburi chová jako dospělý

Jinak se ovšem dospívající Kiburi, syn Kijivu a Richarda, osamostatňuje víc a víc. Večer už většinou uléhá sám do hnízda, které si vybudoval, často bokem na schodech. A snaží se ho ubránit třeba před Kijivu, která k němu s oblibou nakráčí, aby ho z jeho hnízda vyhodila. Ale Kiburi se většinou během noci stejně přemístí k výlohám k ostatním, někdy se i přitulí k tetě Kambě.

I venku bývá rád sám, dokonce i v chladnějším počasí, případně když poprchává a ostatní raději nevystrčí ani nos. Tehdy Kiburi vyběhne z pavilonu a v poklidu si venku sám trhá trávu nebo jen tak posedává a pozoruje okolí.

S prostředním Nuruem se rvou jako správní sourozenci, úctyhodnou rychlostí se honí po pavilonu, přes parkosy i po lanech, buší do sebe a hryžou se navzájem tak, že se malý Ajabu raději drží zpátky a nesnaží se k nim přidat.

Kiburi se nicméně umí i zklidnit a tehdy si malý Ajabu také přijde na své a s velkým bráchou se pořádně vyřádí: kouše do Kiburiho s plnou parádou, snaží se po něm skákat a brát mu větvičky a Kiburi zachovává ledovou tvář dospěláka, který dovolí mláďatům úplně všechno. Zřejmě má dobrý vzor ve svém otci Richardovi. Takže se k němu Ajabu i rád přitulí a nechá si třeba vyškubávat chlupy na hlavě a někdy u Kiburiho i usne.