Lidé potřebují odstranit tu zaklíněné smrky, jinde vyvrácenou břízu nebo rozlomený ořešák.
V Tyršových sadech na stromolezce čekaly nalomené větve, které hrozily pádem na procházející obyvatele města.
Stromolezec v pardubických Tyršových sadech 31.10 2017
„Teď vyjíždíme hlavně tam, kde je to nebezpečné pro lidi, ostatní musí počkat,“ říká Křivka a vstupuje do zapáskovaného prostoru se žebříkem.
Skoro dvousetkilovou větev musí zafixovat lanem. Možná trochu netradičně stoupá jeho kolega nahoru po špruslích a ne ve speciálních botách po kmenu.
„Tady budeme řešit jen redukci zlomené větve. Stupačkami bychom narušili zdravý kmen tohoto dubu. Začaly by na něm růst houby, což není žádoucí,“ říká Křivka a sleduje stromolezce v koruně.
Zrovna tato není příliš problémová, například u topolu a vrby musí být „údržbáři“ obezřetnější víc než jindy. „Je to kvůli druhu dřeva. Neposlouchá tak, jak my chceme. Tato dřeva jsou křehčí a zvlášť nevyzpytatelná jsou narušená nebo nahnilá,“ říká Křivka.
Jeho kolega Pražák se mezitím ohání motorovou pilou a dolů letí první poškozené větve. Kromě pily jsou standardní výbavou horolezecký sedák, lana, stupačky, motorové a teleskopické pily. A samozřejmě helma.
„Rádi používáme výškovou plošinu, práce je pak bezpečnější a také rychlejší. Jsou však místa, jako například tady, kam plošina nezajede a musíme vylézt na strom,“ říká Křivka, který se ke stromolezectví dostal po absolvování vysoké lesnické školy.
„Po těchto službách byla poptávka, tak jsme se do toho s kolegou pustili,“ říká stromolezec, který nejprve prošel několika kurzy. Jak však podotýká, nejvíc se člověk naučí až v praxi.
„Každý je svým způsobem samouk. Roky trvá, než se člověk naučí potřebné techniky, kurz dá základy, ale pak už je to na člověku. Vždycky se to však musí udělat tak, aby naše řemeslo nebylo nebezpečné,“ říká Křivka, kterého v Pardubických čekaly ještě polámané Bubeníkovy sady.
