Právě na levé ruce ji loni před Vánocemi nožem těžce zranil neznámý útočník. Následovala smršť událostí: operace, obavy nejprve o zdraví a pak o tenisovou kariéru, návrat, první titul, čtvrtfinále US Open. Výhry i pády.
„Nejsilnější emocí byla asi Paříž,“ říká Kvitová; právě na Roland Garros totiž odstartovala svůj žhavě vyhlížený comeback. „Pak vítězství nad Muguruzaovou na US Open a titul z Birminghamu.“
Kvitová doufá, že podobných zážitků bude jen přibývat. Že ji letošek zocelil.
Dá se vaše divoké období nějak shrnout?
Všechno beru pozitivně. Vyhrála jsem turnaj, což nikdo nečekal, ani já. Navíc na mé oblíbené trávě. Taky jsem uhrála dobrý výsledek na US Open. A hlavně jsem ráda, že jsem zpátky.
Přitom jste ještě končit nemusela, toužila jste po divoké kartě na Elite Trophy v Ču-chaji, kde jste loni zvítězila...
Za to úplně nemůže WTA, spíš organizátoři. Ale chápu, že to v Číně dají domácí hráčce. Takhle brzo jsem sezonu hodně dlouho neukončila. Ze začátku mě to trochu mrzelo – ale teď už ani ne.
Nakonec jste tak na kurtech strávila necelých pět měsíců, jaké byly?
Hrozně emotivní a psychicky náročné. Vzalo mi to spoustu energie; sice se zdá, že sezona byla krátká, ale psychicky šlo o možná tu nejnáročnější, co jsem kdy zažila. Doufám, že mě už takové nepotkají. Strach o to, jestli pohnu prsty, jestli budu hrát tenis a jak ho budu hrát…
Změnilo se toho mnoho, že?
Pramenily z toho i další věci, třeba jsem začala studovat školu, abych zaměstnala hlavu i něčím jiným. Ale dobře to dopadlo. Ze začátku to nebylo jednoduché, teď jsem zpátky v kolotoči a když jdu na zápas, cítím se jako normální tenistka.
Mimochodem, jak vám studia jdou?
No stíhala bych, ale moje mentální kapacita teď není úplně nastavená na školu. Jsem trochu pomalejší (úsměv). Nejsem na to hrdá. Chtěla bych jít na zkoušku, třeba z psychologie.
Sama jste se toho o sobě ostatně dozvěděla hodně, ne?
Pořád platí to, co jsem říkala: věděla jsem, že jsem bojovnice na kurtu, ale tohle bylo trochu jiné. To, že takhle dokážu bojovat i v životě, je nejdůležitější věc, co jsem zjistila.
Kdy jste se začala cítit dobře i tenisově?
Asi nejvíc jsem se o tom přesvědčila na US Open. Předtím jsem klíčové momenty nezvládala tak, jak bych chtěla, ale v New Yorku mi přišlo, že je tam ta stará Petra. To mě trochu uklidnilo, Hendikep tam bude asi pořád, ale i s tím se dá hrát.
Už se zájem o vaši pořezanou levačku zmírnil?
Ochabovalo to a největší čára přišla poté, když ji pan Kebrle ukázal veřejnosti. Od té doby to úplně utichlo. Od US Open jsem nic takového nezaregistrovala. Samozřejmě je to tak lepší. Humbuk kolem toho byl veliký a jsem ráda, že jsem zpátky v normálním životě.
Jak je na tom vaše ruka teď? Blíží se chvíle, kdy zase zatnete pěst?
Lepší se – pomalu, ale jistě. Což je dobré znamení; pan doktor říkal, že to potrvá rok až dva, než se věci úplně ustálí. Do pěstičky mám ještě daleko, i když nějaký prst k tomu má blíž než ostatní. Ale jizvy měknou a pohyblivost je trochu lepší. Na kolik procent to je, nedokážu určit.
Dál pilně rehabilitujete? Trenéři ocenili, že vás tahle nutnost naučila ještě větší dřině, disciplíně.
Někdy si přijdu jako postižená, když sedím na večeři a snažím se ruku rozhýbat, něco s ní dělat. Já si nemyslím, že bych taková předtím nebyla, ale tady šlo o to, že práce na ruce byla hodně o stereotypu a počtu odcvičených hodin denně. Koukala jsem na to, jestli byla ruka unavená nebo oteklá, ale program byl jasně daný a pořád stejný. Tak to muselo být, abych se vrátila zpátky.
A vrátila jste se tak, že jste zkrácenou sezonou prošla bez zranění.
To je velká zásluha trenérů, že mě úplně nepřetěžovali ve chvílích, kdy jsem nemohla ještě dělat všechno naplno, třeba s rukou v dlaze. Tělo bylo zvyklé na něco jiného a snažili jsme se vyvarovat velkého zranění, i když bolístek bylo hodně; tak to ale je a bude vždycky.
Nenapadlo vás občas v zápalu boje: Proč se vlastně nervovat, když jsem zažila tohle všechno?
Párkrát se mi stalo, že jsem si nadávala a pak jsem si řekla, že už mám za sebou i těžší chvíle. Ale když se mi ne úplně daří, to neuspokojení ve mně je – a bez něj by to taky nešlo. To, že si nemám dělat hlavu z malicherností, si většinou uvědomím až poté, co se zastavím a ohlédnu se zpátky. Ale na kurtu chci bojovat a vymáčknout ze sebe to nejlepší. Což je asi dobře. Jinak bych se nevrátila a nehrála takhle.
