Miliony tun trosek se povalují na ulici. Podobnou zkázu za sebou nechávají zemětřesení, hurikány i válečné konflikty. Místní se je snaží co nejrychleji odklidit. Ve většině případů však nepostupují správě. „To, co se ve skutečnosti děje, a co by se dít mělo, jsou mnohdy dost odlišné věci,“ vysvětlili reportérům BBC Martin Bjerregaard z firmy Disaster Waste Recovery a Aiden Short z Urban Resilience Platform, specialisté na likvidaci trosek po přírodních katastrofách i válečných konfliktech.
Úřady v zasažených zemích se často uchylují k rychlým řešením. „Prostě nemůžete všechny trosky naházet do díry a zasypat je,“ vysvětluje Bjerregaard. To se však v mnoha případech děje. Příkladem může být řádění hurikánu Katrina v roce 2005. Úřady státu Louisiana nařídily nahrnout 30 milionů metrů krychlových trosek na skládky.
OBRAZEM: Aleppo před válkou a po ní. Ze starověkých budov zbyly jen ruiny |
V troskách se nacházely tuny toxických materiálů. Skládky nebyly řádně zajištěné a jedovatá voda prosakovala do půdy. Na hromadě skončilo i velké množství organického materiálu, azbest, pesticidy či pohonné hmoty z automobilů. Jejich špatné uložení přitom může ohrozit zdraví stovek tisíc lidí. Ve válečných zónách je problémem nepoužitá munice, která může bránit v odklízení trosek, připomíná Doug Weir z organizace Toxic Remnants of War.
Pro úřady zasažených zemí je proto klíčová spolupráce s experty. V ekonomicky rozvinutých zemí řídicí složku celého procesu obstarají lokální úřady a vláda. V rozvojových zemích a tam, kde kvůli válce chybí politické vedení, koordinační roli přebírá OSN a neziskové organizace.
Stroje a zapojení místních
Směrnice OSN doporučuje první zásah nejpozději 72 hodin po katastrofě. Cílem je nejprve zajistit prostupnost hlavních dopravních tepen, aby se k postiženým oblastem dostali záchranáři a základní vybavení. Jakmile jsou tyto cesty průchodné, přichází čas na podrobnější plánování (manuál OSN pro pomoc po katastrofách najdete v angličtině v pdf zde).
Ugo Blanco z Rozvojového programu OSN vysvětluje, že existují dva přístupy pro likvidaci trosek v oblastech postižených přírodní katastrofou či válkou. První možností je nasazení těžké techniky a většího počtu expertů ze zahraničí. Drouhou variantou je zapojení místních obyvatel, kteří za práci dostanou menší obnos peněz. „Obě možnosti mají svá pro i proti,“ upozorňuje Blanco.
Nasazení techniky je nákladné, ale rychlé. Placení místním za práci v terénu naopak nestojí moc peněz, ale odklízení trosek zabere mnohem delší dobu. Zároveň však místním přináší základní finance a utužuje komunitu. „Místo toho, aby jen čekali na pomoc, vezmou osud do svých rukou,“ popisuje Blanco. OSN oba postupy kombinuje.
Experti jako Bjerregaard a Short se do postižené oblasti vydávají zpravidla týden po katastrofě. S předstihem mají k dispozici satelitní snímky i informace od záchranářů. Na místě dojednají podrobnosti financování, potřebnou techniku i počet pracovníků.
Strategie odklízení trosek závisí na požadavcích úřadů a OSN. Plány může ovlivnit požadovaná rychlost odklízení, náklady, dopady na životní prostředí i zapojení místních. Po odklepnutí rozpočtu se vypracuje podrobný plán prací. Kompletní likvidace trosek může trvat mnoho let. V případě Aleppa experti odhadují plán prací až na dvanáct a půl roku (podívejte se na záběry zničeného Aleppa).
Trosky jako potenciál pro budoucnost
Klíčem pro úspěšné vyklizení ulic a návrat k běžnému životu je také vhodná recyklace trosek. „Trosky jsou pro většinu lidí odpad, pokud s ním ale dobře naložíte, mohou být zdrojem příjmu,“ vysvětluje Blanco. Stavební materiál může být recyklován a opět použit, dokonce i popadané stromy lze zužitkovat. Opětovné použití těchto materiálů navíc opět dává práci místním lidem.
OBRAZEM: Jak vypadala zpustošená místa po tsunami v Japonsku v roce 2011? |
„Snížíte tak náklady na odvoz materiálu a zároveň máte užitek z recyklovaného materiálu. Ten zase pohání lokální byznys,“ uvádí Bjerregaard. Přírodní katastrofy podle něj mohou paradoxně přinést pozitivní změny, které by před zkázou nebyly možné. Zároveň se postižený region dokáže připravit na další přírodní katastrofy v budoucnu, což je v rizikových oblastech klíčové pro rychlé opětovné nastartování ekonomiky.
Své o tom ví Victoria Demeraová z Ekvádoru. Její vlast loni postihlo silné zemětřesení, které srovnalo se zemí tisíce domů (více o zemětřesení v Ekvádoru najdete v tomto článku). Demeraová po katastrofě přerušila studia a zapojila se do odklízení trosek ve městě Las Gilces, kde otřesy zdevastovaly 75 procent zástavby.
„Musíme se zbavit všech těch trosek. Pak zapomeneme na to, co se stalo. Abychom mohli začít zase žít,“ vysvětluje. Za odklízení dostává základní plat, ze kterého společně s rodinou střádá peníze na opravu jejich domu. Práce jí však dala mnohem víc. „Vyrostla jsem jako osobnost i po profesní stránce,“ tvrdí.
Málo peněz a snahy o udržitelnost
Zahlazování následků katastrof však dlouhodobě trpí nedostatkem financí. Peníze na odklízení trosek věnují ve většině případů jednotliví dárci nebo větší organizace. Rozpočty zasažených států nedostačují.
Hurikán Harvey - adept na nejdražší živel. Škody dosáhnou až 2,2 bilionu |
Odklízení trosek není pro investory lákavé. Z hlediska marketingu mnohem lépe funguje zafinancování stavby školy či knihovny, vysvětluje Blanco. „Není to sexy, takže máme celkem dost starostí sehnat peníze, abychom naši práci odvedli dobře,“ dodává.
Situace se mírně zlepšila po zemětřesení a vlnách tsunami na jihu Asie v roce 2004 a zemětřesení na Haiti v roce 2010. Události s velkým mediálním pokrytím nalákaly větší množství dárců a investorů. Financování likvidace trosek je však stále velmi nestabilní záležitostí.
„Víme, co musíme udělat. Ta těžší část je všechno zrealizovat a ještě se ujistit, že to děláme z dlouhodobého hlediska udržitelným způsobem. I když to může být mnohdy pomalejší a nákladnější,“ vysvětluje Blanco.
