Události, které celovečerní dokument shrnuje, totiž pamětníci znají a pro mladé představují odtažitou, těžko uchopitelnou historii. Jedinou novinkou je režisérčina návštěva u Vladimíra Mečiara, jenže z ojedinělé audience, jak sám hostitel zdůrazňuje, se místo konfrontace zrodila povšechná konverzace. „Ukončil jsem společenský život,“ vypráví při prohlídce domu.
Co ještě ukáže přehlídka21. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava uvede 24.–29. října přes tři sta filmů. Mimo jiné portrét Miloše Jakeše nazvaný Milda, příběh z vietnamské večerky Bo Hai či snímek oceněný na Sundance Poslední v Aleppu. Retrospektivy tu mají Jean Rouch a Šinsuke Ogawa, připomene se sto let od ruské revoluce, případ Juliana Assange, bouřlivý americký rok i rozmach televizního žánru reality či historie talk show. |
A zbytek? Vesměs archivy. Hovoří z tribun, objímá děti, pere se s novináři. V osobním komentáři Nvotová vzpomíná, že „v deseti letech jsme si hráli na Vinnetoua a na Mečiara, byl tehdy všude“; proto prý chce pochopit minulost, ale přitom je od počátku jasné, jaký postoj zastává. O nestranném hledačství se mluvit nedá, výsledný portrét má už ustálenou podobu démona.
Listopad 1989 shrnuje Nvotová slovy, že Slováci se nebouřili. „Revoluce přišla z Prahy, můj otec jezdil burcovat do fabrik, kdežto Mečiar ještě za generální stávky vystupoval proti ní, pak rychle přesedlal“. A protože těm, kdo svrhli komunismus, se do politiky moc nechtělo, dostal ministerstvo vnitra podnikový právník Mečiar. Podle svědectví Petra Pitharta mu prý řekl, že „na své lidi má všechno v trezoru“.
„I rodičům se líbil, volili ho, pak už ne a rozdělení neslavili,“ líčí další známé kapitoly: pomlčkovou válku, rozpad federace, privatizaci. Škoda, že právě režisérčini často zmiňovaní a nejen v uměleckých kruzích známí rodiče v jejím filmu nevystupují, takže se tu ústy dobových aktérů omílá spíš obecná politická historie než Mečiar sám.
Nadměrný prostor zabírá případ únosu syna prezidenta Kováče, líčený jako jasná, byť stále nedoložená mocenská kovbojka. Mečiar se jen tajemně usmívá: „Vím, jak to bylo, ale ještě nepovím.“ A pokračuje v autoportrétu vyrovnaného rentiéra, který u ohně při opékání buřtů vykládá, že si lidi málo váží toho, co mají, a že si párkrát i poplakal, ale pak zase našel sebevědomí. Bonmot „zůstane po mně, že jsem byl, negativně či pozitivně“ doplní ještě výrokem: „Čekal jsem to horší. Vezměte si Jánošíka či Dubčeka, ještě jsem dopadl dobře.“
Nová fakta se tedy divák z dokumentu uváděného i na HBO nedozví, jen se v něm svářejí dva pocity. „Zlaté Česko“, kdykoli vidí vzedmuté vlastenčení s písní Vivat Slovakia – a současně „úplné Česko“, když se film nastaví o dnešní vůdce s povzdechem, že národ volí pořád stejně. Tohle totiž známe taky: aktivistické dokumenty plačící, že volby dopadly jinak, než si autor přál.
