Větší je lepší. Jak stěhovat velkou větrnou elektrárnu?

  • 50
Milimetrová přesnost, precizní práce řidiče a jeho týmu plus speciálně upravený nákladní vůz. Bez toho by se stavba větrné elektrárny neobešla. Alespoň ne té v blízkosti města Fort Augustus na skotské vrchovině.

Dopravní firma McFadyens Transport, která na svém webu jako jednu ze svých předností vyzdvihuje právě přepravu obřích částí větrných elektráren, se dokázala na silnici A87 vytočit v pravoúhlé zatáčce s listem vrtule dlouhým 57,5 metru.

Samozřejmě si celý manévr řidič i jeho pomocníci nejdřív vyzkoušeli nanečisto, než se pustili do delikátní akce. „Na detailech dopravy těchto částí jsme s přepravní firmou pracovali roky,“ vysvětlila Corinna Scholesová z firmy SSE, která větrnou elektrárnu Stonelairg Wind Farm staví. „Silnice na vrchovině jsou úzké a musíme se vypořádat i s takovými malými můstky,“ dodala s tím, že než elektrárnu dokončí, zopakují si tento manévr 198krát.

Park má totiž tvořit 66 větrníků o celkovém výkonu 225 MW, které by měly dodávat energii více než sto tisícům domácností.

Projekt od počátku čelil odporu, především ze strany organizace John Muir Trust. Ta vznikla v roce 1983 a nese jméno po skotském ochránci životního prostředí. Neziskovka, která se kromě jiného stará o okolí nejvyššího britského vrcholu Ben Nevis, se u soudu domáhala zákazu stavby, neboť se její členové domnívají, že vrtule „zničí charakter“ skotské divočiny. Firma však argumentuje, že je přirozeně ukryje hornatý terén a že na ně od hlavní spojnice mezi městy Fort William a Inverness nikdo neuvidí, především ne návštěvníci pronásledující příšeru v nedalekém jezeře Loch Ness.

Jenže stožáry vysoké od 110 do 135 metrů, které SSE v oblasti staví, lze v terénu maskovat jen s obtížemi. Pro představu – list vrtule s délkou téměř 60 metrů hravě překoná výšku těch nejvyšších stožárů vysokého napětí, které křižují českou krajinu. Pokoří ji jen megastožáry sdruženého vedení, které ČEPS chystá u Prahy. Ty by se měly tyčit do výšky až 75 metrů.

Operace skotského dopravce ukazuje, že větrné elektrárny narážejí nejen na odpor ekologů, ale i na praktické bariéry typu úzké zatáčky či mostu.

V honbě za stále vyšším výkonem totiž větrníky za uplynulých 25 let pořádně povyrostly. Zatímco v první polovině 90. let se průměr vrtule pohyboval kolem 30 metrů, v roce 2010 už by při měření sotva stačilo stometrové pásmo. A od té doby se ještě o něco natáhly.

Omezení však platí jen pro elektrárny umístěné na pevnině, a tak se pozornost energetických firem přesunula na moře. Například u dánských břehů se nad vlnami otáčejí vrtule s průměrem 164 metrů a instalovaným výkonem až devět MW. Americká konkurence pak slibuje průměr 190 metrů a instalovaný výkon rovných 10 MW.

„Před pěti lety jsme projekty takových proporcí považovali za velmi ambiciózní. Ale dnes je stavíme,“ řekl britskému deníku The Telegraph Benj Sykes, zastupující společnost Dong Energy. Ta u britských břehů staví projekt Burbo Bank, který tvoří 32 větrníků s výkonem 258 MW, tedy devět MW na jeden.

A stejně jako se architekti mrakodrapů ve svých představách upínají k metě 1 000 metrů, netroškaří ani inženýři větrných elektráren. Například experti z University of Virginia pracují na projektu elektrárny, která by měla výkon 50 MW a do jejíž výšky by se schoval celý Empire State Building a ještě by zbylo.

Snahu o titul největší větrník světa však nepohání jen ego konstruktérů, ale především fyzika. Výkon celé věže totiž závisí na ploše, kterou opisují listy vrtule – a tady platí, že zdvojnásobení jejich délky zachytí čtyřnásobek síly větru.