Půldruhé hodiny dlouhý snímek má tradiční nastavení. Zčásti sleduje kapelu na soudobém turné se vším, co k tomu patří – narvané haly, luxusní hotely, publikum všech národností a barev a kapela snažící se naučit pozdrav v místním jazyce. To vše je proloženo dobovými záběry a vzpomínkami hudebníků na vlastní historii. Na kapelu z Hannoveru, kterou diskvalifikovali ze soutěže, protože hrála moc nahlas, na partu mladých Němců, co se snažila zbavit svého němectví, a tak začala zpívat anglicky, nebo na muzikanty, kteří tak moc toužili po návratu bývalého kytaristy, že si pro něj zaletěli vrtulníkem.
„Byli jsme jednou z prvních kapel, které hrály všude, kde byla zásuvka,“ vzpomíná kytarista Rudolf Schenker na první vystupování v Asii. „Pro nás to, ve smyslu tehdejších standardů, bylo jako hraní na Měsíci,“ dodává.
Vzpomínky na Leningrad
Sen o mezinárodní kapele se Scorpions splnil. Až do té míry, že jejich dlouholetý bubeník byl Američan James Kottak a na basu s nimi hraje Paweł Mąciwoda z Polska. „Občas si myslíte, že vás pomlouvají, ale ve skutečnosti se baví o něčem jiném,“ říká Mąciwoda na konto Schenkera a zpěváka Klause Meineho.
Co se týká retrospektivních záběrů, za zmínku stojí třeba zájezd Scorpions do Leningradu v roce 1988 a vzpomínky na nepříjemné celníky a „dvě roty vojáků, kteří čekali, jestli lidi nezačnou novou revoluci“. Zrovna v tuhle chvíli by film snesl víc dobových záběrů (dočkáme se až pozdějších ruských koncertů), ale už jsme prostřihem zase zpátky na rozlučkovém turné.
Celkově je snímek Scorpions Forever spíše poctou kapele. A víc si jej užije skalní fanoušek skrze perličky a historky než zájemce dychtivý po záplavě informací. Je to dokument sice zábavný, ale nijak zvlášť objevný.
Ale co už. Sledujeme kapelu, která „mávala německou vlajkou po světě v pozitivním smyslu“. A to je docela úspěch.
