Nejspíš si za to můžu sám, když jsem se několikrát ujišťoval, jestli projížďka v dakarském kamionu bude stát za to. „No jasně, přijeďte. Trochu vás postraším,“ smál se do telefonu Jaroslav Valtr. Smál jsem se taky, ale druhý den se ukázalo, že jsem nevěděl čemu.
V členitém lesním terénu u slovenské Sekule byl vyznačený tříkilometrový okruh plný zatáček a krátkých rovinek. Usedám do kabiny, na hlavě závodní helmu a asistent mi velmi pečlivě utahuje pásy tak pevně, až se zaříznou do krku, což se mi zdá trochu zbytečné. Z kapsy vytahuju mobil, abych si z jízdy natočil atraktivní video. „To nedělej,“ dívá se na mě Valtr. „Neudržíš ho.“
Mám za to, že myslí obraz na videu aby nebyl roztřepaný, tak mobil pevně sevřu do obou rukou. To už vjíždíme do první zatáčky a hned mi dochází můj omyl – Tatra Jamal se v prašných kolejích naklání tak prudce, že potřebuju obě ruce, abych se udržel na místě. To už ale vjíždíme na rovný úsek, Valtr šlápne na plyn, tisíc koní zaržá a okamžitě se rozletíme, že se sotva stihnu zapřít vším, co mám. Mobil ponechávám osudu a blahořečím těm pevně utaženým a zařezávajícím se pásům. Řítíme se po lesní cestě tak úzké, že vyklonit se z okna, snad bych na nejbližší stromy i dosáhl.
Závodní kamion Tatra Jamal.
Na konci rovinky je ostrá zatáčka, auto prudce brzdí až těsně před ní a před námi jsou snad půl metru hluboké koleje. Valtr jako by si jich ani nevšiml, přejíždí je, jak ho napadne. Kamion poskakuje a dostávám rány od závodní sedačky do ramen. Hlava co chvíli bouchne o zadní stěnu kabiny, jak není zvyklá reagovat na takové pohyby. Už vím, proč rallyový jezdec Martin Prokop popsal svou premiéru na Dakaru jako jízdu v mixéru.
Rychle mě zaplavuje adrenalin. Vyjíždíme prudký kopec v písčitých kolejích, nahoře se otočíme a dolů okamžitě prudce akcelerujeme. Znovu letíme po rovince mezi stromy. Okamžiky, kdy mám pocit, že se musíme o něco rozbít, tvoří nepřetržitý sled. Cesta je úzká tak akorát na tatrovku, z lesa kloužeme táhlou zatáčkou na louku smykem a přichází členitější pasáž, kde sice zpomalíme, ale v každé zatáčce, kdy se auto nakloní, už čekám, že si lehneme na bok.
Jímá mě strach, opravdu se bojím. Je to však jen nezkušenost člověka, který není zvyklý na rychlou jízdu v terénu. Mrknutím oka kontroluji Valtra – je klidný, skoro jako by si s truckem hrál. To už z lesa vyjíždíme na louku, kde jamalka znovu naplno zabere a zamáčkne nás do sedačky. Blížíme se k vybagrovanému výmolu, na poslední chvíli před ním zpomalíme, dole Valtr znovu dupne na plyn a osmitunový kamion vyjede nahoru jako po rampě a letí vzduchem. Dopadne na přední kola, hlava jde dopředu, dopadne na zadní kola, hlava jde dozadu a praští o kabinu, že to zabolí i přes přilbu. To už se blíží druhý výmol, který ale smykem objíždíme, ještě je však před námi jeden.
Zapřísahám se, že si napodruhé dám pozor. Znovu letíme, přední kola – hlava dopředu, zadní kola – hlava praští o kabinu ještě víc než poprvé. To už ale přijíždíme do cíle. „Tak co, dobrý?“ otáčí se na mě Valtr. Neodpovídám, nemůžu mluvit, rychle vylézám ven, dokud mixér stojí, a nohy zaplavené adrenalinem se přitom podlamují.
Až po deseti minutách se vrací smysly a obnovuje myšlení. „Bylo to podobné závodní jízdě? Na kolik jste jel procent?“ zajímám se.
„Tak na devadesát. Už mám okruh naježděný, znám každou zatáčku a vím, co je za ní,“ přiznává otevřeně pětinásobný účastník Rallye Dakar. Při představě, že v Jižní Americe takto urazí i sedm set kilometrů denně, se nemůžu zbavit respektu ke všem, kteří se i jen jedinkrát postaví na start.
