Třiaosmdesátiletá paní Ludmila má tu smůlu, že výsada zemřít doma jí není dopřána. Neměl by se o ni kdo postarat. Artritidou svraštělými prsty drží kelímek s přeslazeným čajem a odpočítává další minuty, než ji někdo přijde přebalit. Před dvěma měsíci dostala mrtvici a od té doby nevydala slovo.
„Nemluví,“ suše konstatuje sestra českolipské eldéenky, když se snažím s paní Ludmilou mluvit. „A už ani mluvit nebude,“ odpovídá na nepoloženou otázku žena v bílém. Vzduch je prosycen pachem moči. Zářivka u stropu nervózně poblikává.
„Odsud se odjíždí ve futrálu.“
Všeobecně se ví, že tohle je konečná stanice a jízdenku dál odsud dostane jen málokdo. „Odsud se odjíždí ve futrálu,“ oznamuje vousatý nemocniční zřízenec, když s ním před nemocnicí u cigarety klábosím o oddělení LDN.
„Sám jsem tady měl mámu. Ale ta si to nepřipouštěla, protože měla Alzheimera. A Alzheimer má tu výhodu, že pořád potkáváte nový lidi,“ žertuje mezi mohutnými šluky.
Mezitím se v průchodu zjevuje skupinka žen s kočárkem, z něhož vykukují psi. Nemají na sobě srst, což – jak se později dozvídám – je jejich přirozenost. Nezvykle vyhlížející tým míří tam, kde konvenční medicína už nezabírá, do léčeben dlouhodobě nemocných, hospiců a onkologických oddělení. A s překvapivými výsledky.
„Třeba lidi po mrtvici většinou jen nečinně leží a nereagují na okolí. A když jim do postele dáte pejska, zpravidla každý zareaguje. I kdyby psa třeba odstrčil nebo se bránil olíznutí, jde o reakci, kterou žádné léky ani doktoři nejsou schopni vyvolat,“ vysvětluje mi canisterapeutka Miluše Křupalová ze Sdružení tělesně postižených Česká Lípa, zatímco výtahem jedeme do osmého patra, kde na sociálních lůžkách leží stařenky. Nemají konkrétní diagnózu, jsou prostě sešlé věkem a přidruženými zdravotními problémy.
Bezsrstá kůže hřeje jako radiátor
„Máme tady úžasné léky na jakoukoliv nemoc, ale na stáří ne,“ povzdychne si vrchní sestra Lenka Caklová. Na pokoji leží trojice žen. Nemluví, jen zírají do stropu. Opotřebovaná těla mají zakrytá bílými prostěradly. Páchne tu dezinfekce, která jen stěží přehlušuje tělesné pachy doprovázející pozdní stáří.
Ludmila, stařenka stižená mrtvicí, navíc nehýbe jednou rukou a místo slov vydává jen skřeky. Rodina ji nenavštívila už tři měsíce. Od té doby nekomunikuje s vnějším světem. Jde o nejtěžší případ na oddělení. Zdráhám se na ni promluvit, abych křehce vypadající babičku nerozrušil.
„Tady není prostor pro slzy, tady je smrt všudypřítomná a časem otupíte,“ šťouchá mě do žeber další ze sester, když vidí můj ostych.
Chocholatý František skáče na postel a uvelebí se u boku ženy. Jeho bezsrstá kůže hřeje jako radiátor a jeho dotek za okamžik přiměje paní Ludmilu, aby kalné oči zaostřila na zvíře. „Jeeeeeeee,“ vydá ze sebe možná první smysluplnou reakci. Sestry ztuhnou překvapením.
František pokládá tlapku na křehký hrudník ženy. Ta si jedinou pohyblivou rukou psisko přidrží a naučenými pohyby ho začíná hladit a laskat. Koutky jí cukají radostí.
„Ona myslí, že je to dítě. Lysá a teplá psí kůže připomíná novorozence,“ šeptne mi do ucha Miluše Křupalová, aby nepokazila kouzlo okamžiku.
Stařenka je v tuto chvíli šťastná a ze všeho nejvíc připomíná bábu Tutovku v podání Valerie Kaplanové.
Na vedlejší posteli leží paní Miluše. Pergamenovou kůži na obličeji má pokrytou vráskami. Pohledem neuhne ze stropu. Je u ní dcera.
„Já nechci, k mamince ani nechoďte,“ kroutí hlavou, když spatří psí komando ve dveřích. „Ona měla taky psa, než onemocněla a šla do špitálu. Musela ho dát do útulku. Jakmile vidí psa, pláče,“ vysvětluje dcera pacientky.
„I slzy a pláč jsou reakcí, která je potřebná. Aktivuje mozková centra. U lidí tady je vůbec zázrak, že je přimějeme k nějaké reakci,“ opáčí canisterapeutka, ale respektuje přání dcery, a psy k její mamince nepouští. To paní Alena na prostřední posteli je vítá hlasitým voláním.
„Tak pojď, mám pro tebe piškotek,“ povykuje a dráždí psy pamlskem. Na postel k ní skáče Fífa, fenka amerického bezsrstého teriéra. Spořádá sladkost a mazácky se natáhne na záda vedle pacientky. Za pár minut obě spí. Žena klidně oddechuje a rukou si přidržuje psí tělíčko. Kdoví, kdy naposledy cítila láskyplný dotek na svém těle. Vrací ji do vzpomínek.
Australští dingové sloužili jako přikrývky za chladných nocí
Psi patří Janě Steininger, která s nimi na LDN pravidelně dochází. Sama kdysi okusila jejich léčivou moc.
„Trpěla jsem mimokloubním revmatismem a strašnými bolestmi. A moji psi mě vyléčili. Spali se mnou v posteli a zahřívali mě, až jsem se uvolnila z napětí a bolesti pominuly. Takže jsem si řekla, že když psi pomohli mně, mohou pomoct i jiným,“ vysvětluje Steininger.
Že pes dokáže až zázračně zlepšit zdravotní a psychický stav lidí, se ví dávno. Už starý Chammurapiho zákoník trestal kruté zacházení se psy. Australští dingové sloužili jako přikrývky za chladných nocí, psi pomáhali při rehabilitaci raněných vojáků, domorodcům olizovali rány a tím je léčili.
Systematicky se psi začali využívat k léčbě až od 70. let, kdy americký psychiatr B. M. Levinson nemohl navázat kontakt s extrémně uzavřeným devítiletým chlapcem, co nereagoval na žádné podněty. Jednou se sezení náhodou účastnil i Levinsonův pes Jingles. Chlapec začal na zvíře mluvit a neuvěřitelně se začal zlepšovat. Canisterapie, neboli terapie pomocí psů, měla otevřené dveře do medicíny.
Psi vybavují vzpomínky
„Psi mají obrovský vliv na psychiku pacientů. Celé dny tu nehybně leží, takže je to pro ně v první řadě zážitek a vytržení. Psi jim vybavují vzpomínky, protože většina z nás dříve psa měla. Pacienti pak zapomínají na své trápení a nemoci a dochází k jejich odblokování. Přestanou se uzavírat před světem,“ popisuje výhody canisterapie vrchní sestra Caklová.
Canisterapie se pomalu chýlí ke konci, psi již jsou unavení. Příští týden přijdou zase, s některými pacienty se ale už neuvidí. Ti šťastnější se dostanou domů nebo na jiné oddělení. Jiní odejdou na věčnost. Takoví se vryjí do paměti canisterapeutů nejhlouběji. Psi totiž obvykle jejich poslední okamžiky vycítí.
„Měli jsme tu jednu pacientku, kterou jsme navštěvovali s fenkou Aničkou. Jednoho dne jsme přišli a sestry nám řekly, ať k paní už nechodíme, že již umírá. Mně to bylo líto, vběhla jsem k ní. Paní otevřela oči a začala volat „Aničko!“ Přiložila jsem k ní psa, ona ho objala, rozloučila se s ní a tiše skonala,“ vypráví Jana Steininger. „V tu chvíli jsem si vzpomněla na to, co mi pár dnů před smrtí řekla: Pán Bůh nám poslal pejsky proto, aby nás naučil žít mezi sebou.“
