Doporučujeme

Jan Tříska a Bořivoj Navrátil v televizní inscenaci Gogolovy Ženitby (1967)

Jan Tříska a Bořivoj Navrátil v televizní inscenaci Gogolovy Ženitby (1967) | foto: Česká televize / Olga Svobodová

PORTRÉT: Na okamžik ano a natrvalo ne, říkával Jan Tříska o návratu

  • 17
Poslední setkání se uloží do paměti. Před měsícem, za parného srpnového podvečera před slavonickou předpremiérou filmu Po strništi bos hýřil Jan Tříska nakažlivou energií, ačkoli měl za sebou dlouhý let z Kalifornie.

Opálený, celý v bílém, což Zdeňku Svěrákovi připomnělo jejich společnou oblíbenou anekdotu. Sklenku červeného vína si objednával s důvěrou: „Musí to být syrah, neříkejte, že ho tu nemají!“ A nadšeně líčil svou příští roli ve filmu Na střeše. Zemřel pár hodin před startem natáčení.

„Měl hrát starého učitele Rypara. Uměl už celý text nazpaměť. Umřel s tím, že má filmu ještě hodně co dát, s vyhlídkou na vysněný projekt a hlavně s vědomím, že se na něj těší štáb o několik generací mladší. Bude mi chybět. Ale film Na střeše natočíme, měl by z toho radost,“ slíbil režisér chystaného snímku Jiří Mádl.

Právě Mádl patřil k prvním, kdo odmítli dohady o sebevraždě. „Byl v perfektní kondici, těšil se na velikou roli. Poslední měsíce nežil ničím jiným. Představa, že by přiletěl z Kalifornie, absolvoval kostýmní zkoušky a šel ukončit život, je naprosto hloupá,“ přiklonil se Mádl k verzi, že Tříska doplatil na svůj tradiční rituál před natáčením.

„Viděl jsem, jak hladí ten zlatý křížek na Karlově mostě, aby mu přinesl, jak říkal, dobrej džob,“ potvrdil hercův zvyk také režisér Jan Svěrák, který s Třískou natočil podle scénářů svého otce Zdeňka Svěráka Obecnou školu a nyní hercův poslední film Po strništi bos. „Byl vždy připraven podat výkon na 110 procent a podobné nasazení, alespoň na sto procent, čekal od všech kolem,“ popsal svou zkušenost s profesionálem ze staré školy, jenž vždycky uměl text dopředu a nikdy nechodil pozdě: „Nesnesl pomyšlení, že by se na něj čekalo.“

Třískova kariéra se odehrála ve třech etapách. V mládí během 60. let byl naprostým idolem, po emigraci v zahraničí se prosadil nejen ve filmech krajana Miloše Formana a po listopadu 1989 jej objevila nastupující generace filmařů. Natočil Želary, Máj, Horem pádem či Jedna ruka netleská, vedle toho se vracel na jeviště, od Divadla Na Jezerce po Letní shakespearovské slavnosti.

Jan Tříska

Vždy dvorný, pozorný, rtuťovitý. Rád rozdával dárky – Svěrákovi před svým prvním záběrem ve filmu Po strništi bos předal figurku peruánského prasátka pro štěstí, rád bavil své okolí – když na jaře přebíral čestnou cenu Febiofestu za přínos světové kinematografii, s mohutnou soškou si před kamerami vesele zacvičil. Svou kondicí se dílem pyšnil, dílem si z ní utahoval: „Když mi hezká slečna doktorka píchne do kolena lék a chce, abych běhání ten den vynechal, slíbím to. Ale za jejími zády jdu stejně běžet. Běhám a plavu a dělám klencáky. Maniak. Nebo nudný chlápek,“ popsal sám sebe.

Ač musel odejít kvůli komunistům a po sametové revoluci držel palce svému příteli Václavu Havlovi, v Americe už se svou ženou a dvěma dcerami zakotvil. Na dotaz, zda ho napadlo třeba jen na okamžik, že by se vrátil domů natrvalo, odpovídal: „Líbí se mi, že se v otázce snoubí dva protikladné výrazy: na okamžik a natrvalo. Odpověď je stejná: na okamžik ano, natrvalo ne.“

V povědomí zůstávají spíše Třískovy role pozdního věku. „Ale v pětadvaceti hrál Romea na scéně pražského Národního divadla. Krásného, živelného, svůdného. Vzpomněla jsem si na jeho větu z dokumentu, který o zrodu slavného představení točil můj otec. Tam Tříska říká těsně před premiérou: Mám najednou strach, jestli Romeo a Julie nebudou umírat jen proto, aby ti v hledišti mohli být příjemně smutní. Dnes jsme smutní všichni, pane Třísko,“ vzkázala dokumentaristka Alena Činčerová.

Jan Tříska ve vzpomínce

„Umřel s tím, že má filmu ještě hodně co dát, s vyhlídkou na vysněný projekt a s vědomím, že se na něj těší štáb o několik generací mladší.“
Jiří Mádl, režisér filmu Na střeše

„Měl americkou rozevlátost a obrovské charizma, dokonce i jako starý pán. Měl jsem ho rád jako herce i jako člověka, ač uměl být vzteklý – protože byl sám k sobě přísný.“
Jan Svěrák, režisér

„Připomínal mi Cyrana, ač ho nikdy nehrál. Byl to trochu pozér – jako Cyrano – měl energii, charizma a hlavně charakter. Sluší se poděkovat a pěkně smeknout širáky.“
Jan Hřebejk, režisér

„Jednou řekl: Mám najednou strach, jestli Romeo a Julie nebudou umírat jen proto, aby ti v hledišti mohli být příjemně smutní. Dnes jsme smutní všichni.“
Alena Činčerová, dokumentaristka

„Sedím tu, brečím a nechci uvěřit, že už tu není s námi. Měli jsme spolu jít tento týden na oběd a v říjnu měl na Jezerce pokřtít knížku, která o našem divadle vychází.“
Jan Hrušínský, herec, šéf Divadla Na Jezerce