„Je rodinný typ. Má kolem sebe rád společnost. O prázdninách nechává rozhodovat o programu svou ženu Mirku, protože se obyčejně všechno točí kolem něj,“ řekl osmapadesátiletý Stauffer o víkendu na Laver Cupu. „Golf ho nudí. Nečte knihy. Fakt mizerně bruslí.“
Kolik kusů biografie Tenisový génius se prodalo?
V německé verzi přes 30 tisíc, což na sportovní knížku není špatné. Byla přeložena asi do deseti jazyků. Mám výtisky z Číny, Brazílie a Indonésie, ale české nebo slovenské vydání mi chybí. Musím ho sehnat.
Jak vzpomínáte na vznik knihy?
Roger se na ní nepodílel. Neautorizoval ji. Říkal mi: „Buď něco dělám na sto procent, nebo to nedělám vůbec.“ Čerstvě dokončený rukopis přečetl za tří dny. Přišel a povídá: „Dobrá práce. Znáš mě dobře. Jen některé věci bych napsal jinak.“
Vybavujete si první setkání?
Samozřejmě. Byl ještě kluk. Slyšel jsem o něm, chtěl jsem ho vidět na vlastní oči. Hrál nádherné čisté údery, čišela z něj síla. Ale působil trochu bláznivě. I když získal bod, nevypadal šťastně a nadával si, že měl situaci vyřešit jinak. Připadalo mi, že s takovým přístupem nemůže vyhrát zápas. Ale vyhrál ho.
Novinář René Stauffer (vlevo) a tenisová legenda Roger Federer.
Byl takový perfekcionista?
Už tehdy měl v sobě touhu po vítězství, správný přístup, který snad patřil do jeho genetické výbavy. Něco takového se nenaučíte. Je vítězný typ, dokáže ze sebe vymáčknout to nejlepší, když je to nejvíc potřeba.
Jak se v průběhu let změnil?
Když jsem ho potkal poprvé, byl velice upřímný. A zůstal takový. Otevřený, přirozený, nic nepředstíral. Nechtěl být někým jiným. Pořád stojí nohama na zemi. Když se vidíme, nemám pocit, že přišla superhvězda, kterou znají skoro po celém světě. Vnímám ho jako chlapíka, kterého znám dvacet let. Zůstal sám sebou, nemusel si vytvářet image nebo se přetvařovat.
Co byste o něm řekl záporného?
Musel bych obtížně pátrat po vyloženě špatné vlastnosti, což se mi zdá nefér. Někdo říká, že je paličatý, ale tvrdohlavost je podle mě přednost. Samozřejmě, někdy si přeju, aby byl přístupnější.
Kdy?
Třeba při jeho pobytech v Dubaji, kde trénuje. Několikrát jsem se ho ptal, jestli za ním v prosinci můžu přiletět, ale on tam zatvrzele odmítá přijmout jakéhokoliv reportéra. A kdybychom dál hledali chybu... Některé lidi štve, že stále neabsolvoval základní vojenskou službu.
Vážně?
Neměli jsme zvláštní vojnu pro sportovce a Roger by přišel o čtyři měsíce kariéry. Vypadl by z okruhu ATP. Občas dostanu dopis, jehož autor Rogerovi vytýká, že nehraje Davis Cup, nebyl v armádě a jenom předstírá, že je Švýcar.
Tráví ve Švýcarsku hodně času?
Má byt v Dubaji, ale daně platí ve Švýcarsku. Když si loni udělal pauzu kvůli problémům s kolenem a zády, dlouho pobýval doma.
Kde?
Vlastní byt u Curyšského jezera. A patří mu dva domy v horách - ve Valbelle. V jednom žijí jeho rodiče a ve druhém on s manželkou a dětmi. Obě sídla jsou propojená.
Znáte se s jeho paní Mirkou?
Ano, bývala velice společenská, ráda si povídala. Vyrůstala u Bodamského jezera, odkud pocházím i já. Její kariéru jsem sledoval velmi dlouho. Znal jsem její příbuzné a kamarády. Psal jsem o ní. V roce 2001 postoupila na US Open do třetího kola, kde podlehla Justine Heninové. Měla ale tolik zdravotních problémů, že už pak skoro nehrála.
Jaká byla?
Milá. Kolikrát jsme si pěkně popovídali. Pak začala pracovat pro Rogera jako tisková asistentka. Po čase ale úplně přestala dávat rozhovory.
Proč?
Po jedné špatné zkušenosti se s Rogerem před jedenácti lety rozhodli, že je zbytečné, aby riskovala vznik dalších překroucených a nepříjemných článků a drbů. Dělal jsem s ní jedno z posledních interview.
Jaké bylo?
Otevřené. Tvrdila, že její tehdy třiadvacetiletý muž někdy působí, jako by mu bylo dvanáct, a někdy jako třicátník. Že se chvílemi chová legračně a dětinsky a jindy je úplně vážný. V tom už je dneska jiný.
V čem?
Vzal na sebe veškerou odpovědnost. Velmi dobře si uvědomuje, co se kolem něj děje. Stará se o rodinu, o sponzory, jedná s médii a pořadateli turnajů. Všechno dělá pořádně. A co týče Mirky...
Ano?
Mí kolegové nevěří, že opravdu odmítá všechny žádosti. Tak tady povídám Rogerovu manažerovi Tonymu Godsickovi: „Budeš se smát, ale mám se zeptat na rozhovor s Mirkou.“ A on odvětil: „V žádném případě! Nic se nemění.“
Jakého největšího Federerova triumfu jste byl svědkem?
Jeho první titul ve Wimbledonu byl úžasný. Velké vítězství viselo ve vzduchu, ale nikdo si nebyl jistý, zda ho skutečně dobude. Prvně se probojoval do grandslamového semifinále proti Roddickovi. Vyřídil ho ve třech setech a ve finále porazil Philippoussise. V tu chvíli se jeho kariéra zlomila. Jeho tehdejší kouč Peter Lundgren ji přirovnal k láhvi kečupu. Nejdřív nic a pak zní vyletí všechno najednou. Ve Wimbledonu 2003 to začalo.
Je Federer ve Švýcarsku největším sportovním esem?
Ano. Je naším nejslavnějším sportovcem všech dob. Možná je dokonce nejznámějším Švýcarem vůbec. Koho ještě máme? Ulricha Zwingliho (teolog a reformátor z 15. a 16. století) nebo Johanna Heinricha Pestalozziho (pedagog, politik a filozof z 18. a 19. století). V moderní době je ale Roger nejvýznamnějším ambasadorem naší země. Dělá jí skvělou reklamu. V podstatě každý člověk v civilizovaném světě ho zná.
Může se ve Švýcarsku procházet po ulici?
Klidně. Loni jsme letěli stejným letadlem z Indian Wells. Vystoupil a přišel k pásu se zavazadly s Mirkou, dětmi i chůvami. Vzal si kufr a všichni pochodovali příletovou halou. Jako vy nebo já. Třeba v Americe by si něco podobného nemohl dovolit. Ve Švýcarsku ano.
Jakou příhodu s Rogerem byste vyprávěl svým vnoučatům?
Je jich tolik! Ale mám rád jednu, která se týká rozhovoru s Mirkou na Wimbledonu 2003. Dlouho se mi ho nedařilo uskutečnit, pak to klaplo. A najednou večer před finále volá Roger. Říkám si: „Do háje, co se děje? Chce článek stornovat?“
Ale on žádal něco jiného, že?
Říká: „Jsi v šoku? Bojíš se?“ Povídám: „V pohodě. Co potřebuješ?“ Žádal, abych z textu vymazal zmínku o jeho dobrém kamarádovi Retovi Staublim, jenž si vzal volno v práci a byl s ním v Londýně. Roger nechtěl, aby měl ve firmě potíže.
Jak se k vám chová po tolika letech spolupráce?
Když jsem s ním dřív mluvil na turnaji, říkal mi: „Díky, že jste přišel.“ A teď? Skončíme rozhovor a on začne dávat otázky mně. Jiný tenista by pádil pryč. On se mě ptá na další plány, kam letím příště. Někdy chce znát můj názor. Co si myslím o Davis Cupu a tak. Je to zvláštní.
Kolik sezon ještě bude hrát?
Roger si na sebe nechce vytvářet tlak. Tvrdí, že nemusí mít spektakulární konec kariéry. Pokud bude fit a bude mít chuť zúčastnit se tří turnajů ročně - dejme tomu v Halle, Basileji a Dubaji - udělá to. Může vydržet víc než další dva roky. Jen asi ne s plným programem.
Rád mluví o své náklonnosti k fotbalovému klubu FC Basilej. Vážně mu tým tak leží na srdci?
Ano! Jednou předával trofej pro vítěze ligy. Jindy přišel do kabiny a přednesl motivační řeč. Má tam spoustu kamarádů. Před pár dny jsme se bavili o tom, že se mužstvu nepovedl start do soutěže, a on říká: „Teď mu přeju ještě víc. Je snadné fandit, když se daří.“
Myslíte, že jsou s Rafaelem Nadalem kamarádi?
Nemluvil bych o opravdovém přátelství. Ale chovají k sobě obří úctu. Obdivují se. Cítí, že je spojuje skutečná láska k tenisu. Roger říká: „Rafa hraje ze správného důvodu. Stejně jako já.“ Minulý rok jsem byl na Mallorce, kde Roger podpořil Rafu při otevření jeho akademie.
Jak vznikla tahle myšlenka?
Roger volal Rafovi, který si myslel, že jenom vtipkuje. Je tak plachý, že se zdráhal přijmout tu nabídku. Roger ho musel přesvědčit, že to myslí vážně. Stejně je to k nevíře.
Co myslíte?
Loni jsem na ně koukal a napadlo mě: „No jo, dva veteráni vzpomínají na slavnou minulost.“ A letos si rozdělili všechny čtyři grandslamy. Hlava mi to nebere.
Jak reagují jeho fanoušci?
My Švýcaři nejásáme jako Italové, radujeme se uvnitř. Čtyři roky jsme se ptali: Vyhraje ještě grandslam?
Vy jste věřil?
Věřil. Mnohokrát jsem napsal: „Ještě počkejte!“ Ale rozhodně bych nesázel na letošní Australian Open. Ani on sám nečekal, že získá titul v Melbourne. A právě to mu možná pomohlo. Necítil vůbec žádný tlak.
