Devětasedmdesátiletý Vladimír Lihun se narodil v Rokycanech, rok před druhou světovou válkou. Rok po ní se přestěhoval se svými rodiči a sestrou v rámci osídlování pohraničí do Rájova u Pňovan.
Rájov ležel nedaleko Dolan, obce, která hracholuské přehradě musela ustoupit. V době, kdy už byly tyto plány jasné, začali lidé svá stavení rozebírat. Se stavbou přehrady se začalo v roce 1959.
„Já jsem v té době jezdil s traktorem, lidem jsem převážel cihly z rozebraných domů,“ líčí Lihun. Nejčastěji si lidé z tohoto materiálu postavili chatky nad řekou. Jeho švagr si pak v Rájově postavil přesnou kopii dolanského národního výboru. Použil odsud cihly i krov, za materiál nikdo nic nechtěl.
Dolany ustoupily přehradě |
„Když se krov rozebíral, trámy se očíslovaly a v Rájově se pak poskládaly úplně přesně jako v Dolanech,“ říká Lihun. Stavební materiál vozil lidem i na vzdálenější místa, konkrétně třeba do Černého Újezdu u Plzně.
Vybavuje si, jak místním přišlo líto, že Dolany musí opustit. Citové pouto bylo silné. Část lidí se přestěhovala do Pňovan, kde pro ně byly postavené nové byty.
Než se Hracholusky zcela naplnily, trvalo to několik let, do roku 1964. Lihun kolem napouštějící se přehrady chodil na procházky se svou nastávající ženou. Později tam rybařil.
ČTĚTE TAKÉ |
„Zpočátku se často stávalo, že se někomu prut zachytil o pařez,“ směje se Lihun. V roce 1965 nebo 1966, když byl nízký stav vody a kořeny vystoupily, uspořádali rybáři brigádu a vykopali je.
Lihunovi se do Rájova přistěhovali v roce 1946. A Vladimír na dobu dětství nedaleko Mže vzpomíná velmi rád. Jen co přišel ze školy, hodil do kouta školní tašku a utíkal ven. S dalšími třemi kamarády z Rájova trávili nejvíc času právě v nedalekých Dolanech.
„Když byla zamrzlá řeka, chodili jsme bruslit. Chodili jsme i na různé výpravy, třeba na kopec na protější straně řeky, kam jsme zakopali plechovku, do které jsme schovali lístečky s našimi jmény,“ vybavuje si pamětník, který dnes žije v Pňovanech.
Také si vzpomíná, jak s ostatními mladými chodili pomáhat na pole. Vázali snopy, pomáhali s vybíráním brambor.
Sbírali také staré železo. „Za vydělané peníze jsme si koupili volejbalovou síť, míč a gramofon,“ říká.
Zmiňuje také další oblíbenou náplň času - pouštění modelů letadel. „Jakmile se někomu model rozbil, uspořádali jsme jeho memoriál. I já jsem svůj měl,“ líčí s úsměvem ve tváři.
Pod hladinou hracholuské přehrady zůstaly zbytky domů (8. 8. 2017)
8. srpna 2017 |