Za vedení Jitky Boučkové přivedly Dolní Vilémovice do zdárného konce rekonstrukci Kubišova rodného domu, což se setkávalo hlavně s pozitivními reakcemi. Dnes je tam stálá expozice pod dohledem Vojenského historického ústavu.
Rodný dům Jana Kubiše |
Strohé zprávy o svém náhlém odchodu více než rok před volbami zatím Boučková blíže nekomentovala. Pro MF DNES udělala výjimku a vysvětlila, proč se vzdala funkce, přestože dostávala za svou práci ocenění v Česku i za hranicemi.
„Víte, svět Jana Kubiše obdivuje a uznává. Samozřejmě i Česká republika, ale spíše za hranicemi Dolních Vilémovic,“ vypráví Jitka Boučková na dvoře svého domku.
Přesto stále věří, že i v Kubišově rodišti žije většina těch, kteří jsou na něj hrdí. A po svém předčasném odchodu z funkce nepůsobí zatrpkle a naštvaně. Vypadá spokojeně.
V okolí její práci oceňovali, ve Vilémovicích slyšela i kritiku
Musela si ovšem za roky starostování vyslechnout ve vsi různé kritické věty. Třeba, že se přes Kubiše zviditelňuje v médiích, cpe peníze do jeho památky a zatím má někdo z místních před svým domem díry v chodníku. Nebo že ve vsi nemají obchod ani hospodu.
Letos v létě si řekla, že už to stačilo. „Život vám najednou utíká jiným směrem, než chcete. A vy se zlobíte s jedinci, kteří si to nezaslouží. Jsou tady skupinky lidí, kteří mě kritizovali po celou dobu. S tím se naučíte žít, ale jednoho dne se zeptáte: ‚Proč?‘ Zkrátka list v kronice se otočil, teď je nový starosta. Odcházím s hlavou vzhůru,“ popisuje Boučková.
Za jejím rozhodnutím ale není jen kritika části místních, kteří se do ní slovně strefovali.
Přispěly k tomu i zdravotní důvody a vnitřní jistota, že právě teď by se měla více věnovat své rodině. „Musela jsem něco změnit v životě, dát nohu z plynu. Chci si užít soukromý život. Starostování je náročné a pro ženu ještě náročnější,“ rekapituluje.
Ti spokojení na zastupitelstvo nešli, mluvili s ní hlavně kritici
Oslovení obyvatelé Vilémovic hodnotí její starostování spíše pozitivně. „Samozřejmě jí někteří lidé něco vyčítali. Kritika se objevovala, že se věnovala jen Kubišovu domu. Podle mě ale byla dobrá starostka, jsem s ní spokojený, udělala tady hodně jiné práce. Třeba tamhle školka se opravila,“ ukázal Rostislav Čech.
Byl skoro jediný z oslovených, který řekl svoje jméno. Ti další si přáli zůstat v anonymitě, ale jinak o Boučkové mluvili ochotně.
„Když je někdo starostou třetí volební období, tak už to má těžké. Pak už málokdo vidí, co dobrého udělala. Ti spokojení na zastupitelstvo nepřišli, a když se s ní dal někdo do řeči, tak jen kvůli kritice,“ popsala místní obyvatelka.
A uznává, že oprava Kubišova rodného domu byla některým místním trnem v oku, přestože se většina zaplatila z veřejné sbírky a pomáhali i dobrovolníci.
Sama obec nakonec taky přispěla. „Dali jsme těch posledních zhruba 200 tisíc korun. Nemohli jsme po všech chtít, aby dávali, a sami nepřidat nic,“ vysvětluje exstarostka Dolních Vilémovic.
Její nástupce se do funkce dostal narychlo, nepočítal s tím
Některým lidem také vadilo, že první starostka v historii obce dělala svou práci na plný úvazek.
Její nástupce Miroslav Sedlák si ponechal vedle starostování i svoji původní práci. „Přinesla obci hodně dobrého, zařídila spoustu dotací. Postavilo se hřiště, opravila školka, silnice i rodný dům Jana Kubiše. O ten je velký zájem turistů,“ shrnul nový starosta Sedlák.
On sám se do funkce v čele obce dostal po rezignaci Boučkové narychlo, nepočítal s tím. Spíše se právě chystal na svoji svatbu a stavbu rodinného domu. Proto ani neví, zda bude za rok znovu kandidovat.
I absenci prodejny a hospody dávali někteří starostce za vinu. „Vždyť ani kvelb tady není,“ nechala se slyšet jedna z místních obyvatelek. Vilémovice mají necelé čtyři stovky obyvatel. A bývalí prodejci tam prodělávali. „Za to těžko mohla starostka,“ zastala se jí jiná žena.
A hospodu už si dnes mnozí lidé na venkově obecně nahrazují grilováním, kam si pozvou své přátele.
„Já měl kdysi v práci na starosti osmdesát lidí a vím, co to je. Pět z nich začne štvát a to je konec. Já bych nevydržel to, co musejí vydržet starostové. A jaké prkotiny někdy musejí řešit,“ popsal místní penzista.
Někteří majitelé domů třeba těžko nesli, když se jinde opravila cesta o něco dříve než přímo před jejich vraty.
Dolním Vilémovicím hrozil po atentátu na Heydricha lidický osud
Před rekonstrukcí Kubišova rodného domu Boučkovou část místních varovala.
Dolním Vilémovicím totiž hrozilo po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha vyhlazení, stejně jako Lidicím. Do vesnice tehdy přijela skupina gestapáků. Vše si fotografovali a zaměřovali.
„Byl to hrozný pocit pro všechny. Nevařilo se, na jídlo nebylo ani pomyšlení. Nespali jsme,“ vzpomínal jeden z přímých účastníků.
Zbytky tohoto strachu přetrvávají někde ve vsi zastrčené dodnes. Někteří pamětníci starostce před rekonstrukcí říkali: „Holka, nepouštěj se do toho, je to tak citlivé téma, běž od toho dál!“ To byli ti, co si pamatovali černá auta, která do Vilémovic jezdila. Do těch aut nastupovali nevinní příbuzní Kubiše. Někteří se vrátili, někteří už ne.
Stále není ojedinělý názor, že kdyby k atentátu nedošlo, mohla řada lidí válku přežít.
Jenže Boučková od začátku nepochybovala. S nápadem za ní poprvé přijeli výsadkáři z Brna. Tehdy ale měl Kubišův rodný dům soukromého majitele, a tak se jejich návrhu jen usmívala. Jenže po čase majitel starostku oslovil, že už domek nechce. A když o něj nebude mít obec zájem, že ho zbourá.
„Nemůžu být starostka, která nechá zbourat dům Jana Kubiše“
„Říkala jsem si, že nemůžu být starostka, která nechala zbourat rodný dům Jana Kubiše. To mě polilo horko. A šli jsme do toho. Když jsem pak ale chodila v té ruině, tak jsem si opakovala: ‚Holka, to sis dala‘,“ vybavuje si bývalá starostka.
Po své rezignaci tam zatím byla jen jednou, když s ní natáčeli upoutávku do jedné soutěže. Znovu si všechno vybavila, jak to byla těžká a zároveň hezká část jejího života.
„Možná na mě někdo ukázal shůry a řekl: ‚Ty to budeš, kdo to tady popostrčí.‘ Vždyť já to neměla ani ve volebním programu. Kubiš je pro mě velkým tématem, ale on nestojí na jedné Boučkové. On je prostě dobrý sám o sobě. To jeho téma táhne,“ popisuje Boučková.
Zrekonstruovaný rondý dům Jana Kubiše otevřel 24. 10. 2015 nedávno zesnulý generál Jaroslav Klemeš:
24. října 2015 |
Jen už nestihla zařídit širší spolupráci se školami, aby do rodného domu jezdilo co nejvíce studentů.
Zažila, když někteří opravdu dům navštívili. Větší část z nich to nebavilo, dívali se do mobilů. V každé skupině se ale našli aspoň tři až čtyři starší žáci, kteří průvodci viseli na rtech. Kubiš je velmi zajímal.
„A to jsou ti vlastenci. Jen mi přijde, že my teď mrháme tím, co nám tady naši předkové vybojovali a čím vším si museli projít. Když vidím, co se teď děje v politice a vlastně všude... Historie se opakuje a lidstvo asi zase dostane přes prsty. Jen nevím, jestli už naše generace, nebo až nějaká další,“ rozloučila se Jitka Boučková.
