Na začátku srpna regionální noviny ve Virginii přinesly hlášení jednoho z místních obyvatel, který na ulici spatřil Ford Tourneo Connect bez řidiče za volantem. O pár dní později si pak reportér NBC Adam Tuss mohl auto prohlédnout zblízka. Na první pohled řidič skutečně za volantem nebyl, dokud si Adam nevšiml toho, že ze sedadla „čouhají“ ruce, které vůz ovládají.
Oblek v podobě automobilového sedadla se zrodil v hlavách lidí z Fordu a výzkumníků z Virginia Tech. Důvod jeho vzniku? Výzkum toho, jak budou autonomní vozy komunikovat s chodci.
Usínající testovací jezdciJe to jedna z prvních věcí, na kterou se řidiče robotických aut ptáme: "Jaké to je? Není to nuda? Obvyklá odpověď je spíš marketingově nadšenecká, než pravdivá. "Je to relax, nemusím se věnovat řízení," odpověděl jeden z inženýrů obsluhující takový prototyp při jízdě napříč Evropou. Teď se ale ukazuje, že realita asi bude o dost jiná. Zná to každý, kdo vyrazí v létě na cestu k moři autem. I absolutně odpočatý řidič začne po nějakém čase z monotónní jízdy po dálnici, která se jen občas zakroutí, pociťovat únavu, nesoustředí se a dělá vše pro to, aby zahnal nudu. Už před desítkami let mu v tom začali pomáhat projektanti dálnic, kteří je schválně kroutí, střídají oblouky různého poloměru, aby řidič nedržel volant jen v přímém směru. A teď si představte, že v autonomním autě nudu nerozbijete ani točením volantem nebo ovládáním směrovek. Přes čelní sklo na vás paří slunce, takže i v klimatizované kabině vám začne padat hlava, a to i nad časopisem či detektivkou. A vyprávět si do nekonečna vtipy se zbytkem posádky zvládne asi jen Zdeněk Troška. Navíc jsou autonomní auta učená jezdit defenzivně, „hladce“, o to víc posádku ukolébávají. Na to, co vrtá hlavou mnohým - "a co když obsluha toho robota, který řídí, usne", narazil Ford. Jeho testovací řidiči hlídající prototypy při najíždění statisíc autonomních kilometrů za volantem usínali. A když k nim posadili do kabiny parťáky, kteří je měli udržet bdělé a ohlídat, usnuli oba. Vývojáři zkusili do prototypů nainstalovat prvky, které měly posádku udržet bdělou: budíky, výstražná světla, vibrující sedačky a volanty, ani to prý moc nepomohlo. "A to šlo o zkušené proškolené inženýry, kteří jsou tam od toho, aby dávali pozor, co se děje," okomentoval Raj Nair, šéf vývojářů značky. "Je ovšem lidskou přirozeností, že začnete vozidlu víc a víc věřit a máte pocit, že nemusíte dávat tolik pozor." |
Ač se to možná nezdá, neverbální komunikace mezi účastníky silničního provozu je jeho nedílnou součástí. Oční kontakt řidiče a chodce znamená, že o sobě ví, pokynutím hlavou dáte na křižovatce přednost dalšímu vozu, pokynutím rukou pustíte pěšáka na přechodu atd. Robotické auto nic takového pochopitelně neumí.
„Chtěli jsme vyzkoušet nové světelné signály, kterými bychom tuto neverbální komunikaci nahradili,“ vysvětluje Andy Schaudt z Virginia Tech. „Pokud by však byl šofér za volantem jasně rozeznatelný, výzkum by znehodnotila přirozená neverbální oční komunikace. Museli jsme proto přijít s vozidlem, které bude na první pohled vypadat jako autonomní.“
Tým vývojářů proto vytvořil falešné čalounění, které pochopitelně naprosto odpovídalo tomu na sedadle spolujezdce. Řidič si sedl na své klasické místo, přetáhl přes sebe falešné čalounění (vzadu se připevnilo čtveřicí magnetů) a na hlavu si nasadil imitaci hlavové opěrky. Auto mělo ještě upravené páčky pod volantem – byly delší, aby se daly ovládat rukama ve spodní část věnce. Na stehně řidiče pak byla schránka s ovládacími prvky pro speciální světelné signály, jež se testovaly.
„Nejprve jsme museli všechno vyzkoušet na uzavřené trati, museli jsme si zvyknout na onu netradiční polohu rukou na volantu,“ popisuje projekt Schaudt, který byl sám jedním z testovacích šoférů. „Ze začátku to sice bylo nepřirozené a zvláštní, nakonec jsme se ale v pohodě vydali do provozu, stačilo jen trochu zesílit klimatizaci.“
Pro celý průběh experimentu byl důležitý i správný jízdní styl. Spolupracující experti z Fordu museli testery naučit, jak správně akcelerovat a nepřekračovat jízdní limity. Nakonec vývojáři najezdili za 150 hodin téměř 2900 km. Na odborníky teď čeká analýza videa a vyhodnocení studie.
Auto se dvěma volanty
Jinou část komunikace mezi autonomním vozem a člověkem testují v Německu u Continentalu. Do provozu totiž nasadili upravené Volkswageny Passat se dvěma volanty. Auto má na pohled dva řidiče. Ten na obvyklém místě vlevo ho však neovládá, sedí jen za atrapou volantu. Reálný šofér napravo pak převádí pokyny testera (zobrazují se mu na speciálně upraveném head-up displeji) na skutečný pohyb vozu, když se auto nachází v „neautonomní“ fázi, případně simuluje chování robotického vozidla v plně autonomním nastavení.
Klíčovým prvkem celého výzkumu je v tomto případě to, že „řidič“ za atrapou volantu vůbec netuší, že auto neovládá. Jeho chování místo toho sleduje řada senzorů, které analyzují jeho reakce.
Jaký to má význam? Continental se s pomocí těchto experimentů snaží přijít s optimálním řešením uživatelského rozhraní pro autonomní vozy. Řidič musí za každých okolností vědět, co jeho autonomní auto dělá a v jakém je zrovna jízdním režimu. Kritická je zejména chvíle, kdy je vyžadováno, aby šofér převzal řízení. Continental proto využívá speciální LED diody, zvuková upozornění, případně i hmatové prvky: vibrující sedadlo nebo zatahující se předpínač pásu.
Autonomní vozy jezdí jinak než skuteční řidiči
Podobné výzkumy se sice mohou zdát úsměvné, svoje opodstatnění však rozhodně mají. Barry Brown se na Stockholmské univerzitě zabývá výzkumem vzájemné interakce mezi počítačem a člověkem a studuje záběry chování autonomních a semiautonomních vozidel od Tesly, Googlu, Hondy nebo Volva.
Přitom mimo jiné přišel i na to, že Autopilot od Tesly občas provádí změny jízdních pruhů, které lidští účastníci provozu považují za neslušné. V jednom případě se dokonce Tesla sama zařadí před vozidlo, které ve svém pruhu jasně začíná akcelerovat.
Testování autonomních aut v podání Continentalu
„Máme rádi, když jsou ostatní řidiči předvídatelní. Tesly však něco podobného nedělají, občas se dokážou chovat, jak by to nikdo nečekal. Není to jen nevychované, ale může to být nebezpečné,“ říká Barry Brown. „Za těch 100 let, co řídíme auta, jsme si s ostatními vypracovali určitý nepsaný kodex chování,“ doplňuje. „A teď do toho všeho musíme zakomponovat stroje. Na každý pád to nebude nic v souladu s jemnými nuancemi naší vzájemné společenské interakce.“
