Francouz i Argentinec, režisér Cédric Klapisch a spoluautor scénáře Santiago Amigorena, toho o víně vědí jistě dost, ale historka, kterou do burgundských vinohradů zasadili, chutná spíše po limonádě.
Začíná návratem ztraceného syna do rodných míst, kde hospodářství zatím drží jeho bratr a sestra. Z poslední vůle zemřelého otce se sourozenci dozvědí, že s podílem ze zděděného statku a velkých vinic nesmí žádný z nich nakládat sám. Musí se tedy dohodnout, zda celý majetek prodají, nebo budou pokračovat v rodinné tradici.
Skutečnost, že jejich rozhodování trvá rok, prospívá zejména kameře, za níž stál Alexis Kavyrchine. Barevné proměny révy během střídání ročních období přenášejí do hlediště náladově vděčnou směs pomíjivosti, věčnosti a krásy.
Jenomže dojem kazí umolousaný tvar vyprávění včetně dvou únavných klišé - jednak lyrizovaných obrazů z dětských let, jednak vypravěčského komentáře, který i výmluvnou němou scénu dovysvětlí: „Nikdo jsme neřekli ani slovo“.
Když se trio hrdinů navzájem zpovídá, jak žijí v dospělosti, zpravidla skončí u věty, že „je to složité“. Navrátilec má rozklíženou rodinu v Austrálii, jeho bratr se stará o vyženěnou vinici v sousedství a sestra se zmítá v pochybnostech, jestli by jako šéfka rodinné značky obstála. K tomu se na světlo vytahují dávné zážitky, bolesti a křivdy, jakož i rodičovské rady, že jen ve svornosti tkví síla.
Ještě že je tu víno. Kdyby úhlední hrdinové, které hrají François Civil, Pio Marmai a Ana Girardotová, zdědili dejme tomu továrnu na hnojiva, nestáli by za zmínku. Ale jako podrobný instruktážní popis práce má snímek svůj půvab. Víno v něm voní, jiskří, chutná, a třebaže výsledkem skoro dvouhodinové podívané je v podstatě otřepané sdělení, že vinařství v sobě pojí umění, dřinu, lásku a peníze, pohled na sklizeň s brigádnickou přestřelkou šťavnatými hrozny prostě dělá člověku dobře. Stejně jako ta sklenička, kterou si pak dopřeje, i když chuť vína zůstane na jazyku zhruba stejně krátce jako film Víno nás spojuje v paměti.
