Sibiřské léto je krátké, sníh leží do května a vrátí se už v září. Po většinu roku je krajina zamrzlá v polospánku, nekonečné lesy bříz a borovic křižují hladoví medvědi a smečky vlků. Nejodlehlejší srdce tajgy o třinácti milionech kilometrů čtverečních obývá jen pár tisíc lidí v městech a osadách, které vznikly teprve před pár desítkami let na okraji dolů, těžebních polí či vojenských základen. Do prázdna mezi nimi člověk mnohdy ještě ani nevkročil, nanejvýš je jednou za čas přeletí skupina prospektorů hledajících naleziště.
Kvůli hledání železné rudy se v létě roku 1978 vydala na průzkum zalesněného údolí bezejmenné řeky necelých dvě stě kilometrů od hranice s Mongolskem i čtveřice geologů. Pilot dlouho marně hledal místo k přistání, než na mírném svahu spatřil něco, co tam nemělo být: mýtinu, kterou se táhly rovné brázdy rozorané země. Vrtulník nad místem několikrát přeletěl, ale bylo to tak: pod sebou výprava viděla pole a zahradu, očividně udržovanou již po desítky let. Nejbližší výspa civilizace přitom byla vzdálena skoro dvě stě padesát kilometrů.
Průzkumníci tedy přistáli, vzali s sebou pár věcí jako dárky, ale pro jistotu také pistoli, a vyrazili přes mýtinu. Když po dřevěném můstku přešli dravý potok, vynořila se před nimi nízká chaloupka splácaná z trámů a kamení. Chvíli před ní postávali, než se najednou otevřely dveře a vyšel stařec v roztrhaných šatech, bosý a s neupraveným plnovousem.
V očích měl strach, přesto je jemným hlasem pozval dál: „Když už jste došli tak daleko, tak můžete jít i dovnitř.“ Geologové opatrně vkročili do potemnělého srubu s jediným malinkým okýnkem, podlahou z udusané hlíny a šišek, na stole byly lžíce a nádobí vyřezané z lipového dřeva. Až jejich oči přivykly šeru, prospektoři zjistili, že muž v chatrči nežije sám.
Trosečníci v čase
V ten okamžik se daly do naříkání dvě ženské siluety v rohu srubu. „To je za naše hříchy, za naše hříchy!“ křičela jedna z nich a pomalu se sunula k zemi, takže se hosté raději rychle rozloučili.
Sedli si o pár desítek metrů dál a začali demonstrativně svačit. Po půl hodině se dveře pomalu otevřely a vyšel stařec se svými dvěma stále vyděšenými dcerami. Obezřetně si přisedli, čaj i chleba s marmeládou ale odmítli se slovy „Tohle nesmíme jíst“. Když se šéfka výpravy Galina Pismenskaja muže zeptala, jestli někdy jedl chléb, odpověděl: „Já ano. Ale ony ne. Nikdy chleba neviděly.“ Muži bylo dobře rozumět, obě mladé ženy ale mluvily jazykem pokřiveným odloučením od ostatních lidí. „Sestry hovořily pomalu a zastřeně, znělo to jako holubí vrkání,“ vzpomínala Pismenskaja.
Oním mužem byl Karp Osipovič Lykov, následovník fundamentalistické sekty ruské ortodoxie. Starověrci žili svoje náboženství způsobem, který se nezměnil od sedmnáctého století, a v Rusku byli pronásledováni už za časů Petra Velikého. O něm Lykov mluvil jako o svém osobním nepříteli, „Antikristovi v lidské podobě“, který „zbožným mužům nechal stříhat plnovousy“. Za bolševiků útlak starověrců ještě zesílil a vyhrotil se za Stalinových čistek v třicátých letech. Poté, co mu před očima zastřelili bratra, sbalil Lykov rodinu, nějaké nářadí a osivo a odešel do divočiny.
To bylo v roce 1936, kdy měli Karp a Akulina jen devítiletého syna Savina a dvouletou Natalju. V tajze se jim v roce 1940 narodil ještě Dimitrij a o čtyři roky později Agafja. Tou dobou rodina také nadobro zakotvila nad údolím bezejmenné řeky poté, co se několikrát pokusila zkultivovat jiné části tajgy. Mladší Lykovové tak nikdy neviděli jiného člověka než členy svojí rodiny.
Rodiče jim vyprávěli, že kdesi daleko žijí obrovská množství lidí nahuštěných pohromadě, říká se tomu prý města. Byla to však pro ně stejně abstraktní představa, jako když nám vědci vyprávějí o povrchu měsíce Titanu.
Vystačíš si s biblí
Dlouhé večery trávila rodina vyprávěním si snů z předchozí noci, jediné čtení v chatrči bylo pár misálů a stará rodinná bible. Pro děti Lykovových to byl důležitý zdroj informací o vnějším světě – když Agafji geologové ukázali obrázek koně, vykřikla: „Podívej, otče, oř!“ Pomocí bible je Akulina také naučila číst a psát naostřenými větvičkami břízy jako perem, namáčenými do šťávy zimolezu. Věci přinesené z civilizace se postupně rozpadly a nahradily je galoše z břízové kůry či šaty z konopného vlákna. Lykovovi opatrovali jednoduchý kolovrat a tkalcovský stav, nástroje, které muselo být nesmírně náročné s sebou tahat při přesunech v prvních letech v divočině.
Neměli ale jak nahradit rzí rozežrané kovové kotlíky a na mísách vydlabaných z břízy nešlo vařit nad ohněm. V době, kdy byli objeveni, se tak rodina živila ponejvíce plackami z brambor, žita a konopných semínek, opečených na horkém kameni. Když Dimitrij v padesátých letech dorostl v muže, objevilo se na jídelníčku také maso a v šatníku zvířecí kůže. Protože ale Lykovovi neměli pušku ani luk a šípy, lovili sázením pastí či uštváním zvěře. I když Dimitrij v zimě zůstával pryč několik nocí, které přečkával někde pod borovicí ve čtyřicetistupňovém mrazu, chytit zajíce nebo dokonce mladého jelena se povedlo jen málokdy. Rodina se tak neustále potácela na pokraji smrti hlady.
Část úrody jim každý rok sežrala divoká zvířata, a čím zima zůstala déle nebo se vrátila dřív, tím větší část jejich jídelníčku tvořila tráva a listy jeřabin. Když v roce 1961 nasněžilo a pár nocí mrzlo už v červenci, přišli o téměř celou úrodu. Na jaře dalšího roku tak byla k snídani, obědu i večeři jen borka stromů a rozvařená kůže z posledních bot.
Akulina si pro děti odtrhávala od pusy a onu zimu zemřela hlady, zatímco zbytek rodiny zachránil zázrak: s probouzejícím se jarem vyklíčilo do záhonku hrášku zakutálené zrnko žita, na které mráz zapomněl. Lykovovi kolem výhonku postavili plot a dnem i nocí se střídali na stráži před myšmi a veverkami. V létě klas donosil osmnáct semínek, ze kterých rodina postupem let dokázala znovu osít celé pole.
Televize je hřích
Při prvním setkání s geology přijali Lykovovi darem jen sůl – podle Karpa byla desetiletí bez ní „skutečným utrpením“. Jak se ale kontakt rodiny s vnějším světem prohluboval, Karp stále více prohrával svůj vnitřní boj víry proti zdravému rozumu. Postupně tak vzal na milost i nože, vidličky, osivo a později dokonce propisku, papír a elektrickou svítilnu. Geologové několikrát přivezli také televizi, které Lykovovi podléhali nejdramatičtěji. Karp si sedal těsně před obrazovku, zatímco Agafja si skříňku s obrázky troufla sledovat jen škvírou mezi dveřmi. Všichni se při tom neustále křižovali a posléze se dlouho a urputně modlili.
Svojí víře navzdory býval starý Karp vymoženostmi civilizace zaujatý, vyloženě fascinován byl kupříkladu celofánem. Nikdy sice neuvěřil, že se člověk procházel po Měsíci, zato satelity začal tušit už v padesátých letech, když „některé hvězdy začaly po obloze rychle běhat“. Úkaz si vysvětloval tím, že „lidi zase něco vymysleli a posílají na nebe ohně, které jsou jako hvězdy“.
V době, kdy se rodina seznámila s vnějším světem, bylo Karpovi kolem osmdesátky. Stále byl hlavou rodiny, dělal si ale starosti z budoucnosti, až jeho místo zaujme nejstarší z dětí. Do role vykladače víry se posouval Savin, který byl slovy Karpa „silný ve víře, ale velmi tvrdý muž“.
Na podzim 1981 rodinu zasáhla několikanásobná tragédie. Během pouhých několika dnů zemřely tři ze čtyř dětí, nejstarší Savin a Natalja na selhání ledvin pravděpodobně způsobené dlouhodobou podvýživou. Dimitrij podlehl zápalu plic, nejspíš v důsledku infekce, kterou chytl od geologů. Ti se jej snažili zachránit, seč mohli, Dimitrij ale letecký převoz do nemocnice odmítal. „Nesmíme se protivit vůli boha,“ prý šeptal na smrtelné posteli. „Člověk žije, jak bůh dá.“ K přesunu do civilizace však Karp a Agafja nesvolili ani po smrti svých nejbližších. A když starý muž odešel ve spánku v únoru 1988, Agafja v divočině zůstala sama.
Nejmladší z Lykovových dětí je podle žurnalisty Vasilije Peskova, který jejich příběh jako první zpopularizoval, nejméně zasažená náboženským fanatismem, zato má smysl pro ironii a dovede si dělat legraci sama ze sebe. Považuje ji za mimořádně inteligentní a neobyčejně pracovitou, jednoho podzimu, tedy ve sněhu a mrazu, prý sama vykopala sklep, a pokud svítil měsíc, nezastavila se ani se západem slunce.
Do civilizace se Agafja podívala celkem šestkrát. Poprvé začátkem osmdesátých let po vydání Peskovova článku, když jim úřady zaplatily měsíční cestu po Sovětském svazu, a později za lékařským ošetřením či jinými starověrci. Z tajgy ji ale nikdo nedostane, reportérům vysvětlila, že vzduch ve městech ji dělá nemocnou a ulice plné aut jí nahánějí strach. Přitom ji čím dál více opouštějí síly a horší se zdraví. Před třemi lety se proto obrátila na veřejnost s tím, že hledá někoho, kdo jí na stáří pomůže v neustálém boji o přežití.
