RECENZE: Paradox. Už jen bláznivá Prima Partička má ještě rozum

S přestávkami má za sebou šest let existence. Nejprve Partička, která se stala vítězem anketních cen TýTý, pak La Parta na TV Barrandov, nyní opět Prima Partička. A teprve nyní ji můžeme pořádně docenit.

Soudě alespoň podle premiérového dílu nové řady, Partička se až na pár úprav prakticky nezměnila, zato se však zásadně změnil svět kolem ní. Posedlost politickou korektností hluboce zmrazila šance na živější televizní humor takříkajíc „za čárou“, takže nakonec právě a pouze nenáročný pořad bláznivých hereckých improvizací může ještě vykazovat zdravý rozum.

Jinde by už asi neprošel například spontánní výrok „On je mlátil? Promiň, nejsem rasista, ale tohle je hodně divný“, jímž Tatiana Vilhelmová reagovala na premiérovou postavu stylizovaného černošského generála, trestajícího obuškem nesprávné odpovědi hráčů při hádání hosta naslepo.

Princip pořadu, zjednodušeně řečeno profesionální komediantské variace na společenské hry ze školního tábora, se skoro nemění od roku 2009, kdy vznikla slovenská verze původně britské, posléze též americké série Whose Line Is It Anyway?

Také herecký tým pod vedeními Daniela Dangla zůstává téměř stabilní, Michal Suchánek, Richard Genzer a Igor Chmela se vrátili, pouze Ondřeje Sokola vystřídal Michal Novotný - a jeho dojemná nápodoba nešťastného lachtana Gastona slibuje solidní náhradu.

Jistě, nadále platí, že vedle jiskřivých okamžiků jako s přepracovaným dabingem koupelnové scény komedie Teorie tygra či průpovídek typu „Hurvínek si roztrhl dřevěné trenky“ vyprodukuje Partička logicky i hodně hlušiny a ne všechna vždycky z konečného sestřihu představení vypadne.

Prima Partička

60 %

TV Prima

hrají: Michal Suchánek, Richard Genzer, Igor Chmela, Michal Novotný

Rovněž jde stále o zábavu už ze své podstaty dětinskou - ale zároveň také asi nejuvolněnější, jakou v současné době na obrazovce vůbec máme. Za to se platí daň v podobě občas nekonečných šaškovských eskapád i snahy zavděčit se fanouškovskému táboru třeba losováním výherců trička.

Ale na druhé straně takový Richard Genzer, kouzelně bezradný, když má uhádnout taťku Šmoulu, naplňuje svět mírnou nadějí, že ne všechno, co moderní showbyznys vydává za povinně známou legendu, jí skutečně je.