Vlastně už sám nápad přenést divadelní loutky do trojrozměrné animace se vzpírá jejich podstatě. Lidé sice poprvé spatří Spejlba, Hurvínka, Máničku či Žeryka bez vodicích nití a drátků, ale také bez jejich osobitosti. Působí bezmocně a bezbarvě, jako jedny z mnoha zaměnitelných figurek, které se na plátně únavně honí.
Druhé úskalí se jmenuje příběh. Je totiž chudý a nepůvodní, což platí pro celou zápletku o zakletém Pánovi loutek i pro rozličné jednotlivosti. Tak například otylý zlý starosta, který chce zbořit muzeum loutek, jako by z oka vypadl padouchovi z jiné souběžné animované novinky našich kin, neméně otylému a neméně zlému starostovi z Velké oříškové loupeže 2, který chce pro změnu zrušit městský park, poslední útočiště zvířátek.
Do třetice Hurvínek spojuje světy nespojitelné, a to velmi hrubými švy. Třeba počítačové hry s pohádkovými kouzly, která tu zařizuje historický „ovladač“ posouvající souboj na vyšší a vyšší „level“. Nebo divadelní dialogy včetně tradičních obratů šmankote či taťuldo s bláznivou akcí pro akci opsanou z Noci v muzeu.
Oficiálně jde Hurvínek a kouzelné muzeum do kin až v poslední srpnový den, ale už o nadcházejícím víkendu absolvuje řadu předpremiér. Proto se hodí varování, že nedočkavý fanoušek zapálený pro národní tradici může utrpět trauma při srážce s česko-dánsko-německo-belgicko-ruským „produktem“.
