„Je mi čtyřiadvacet a jako odchovanec jsem tu byl od roku 2002. Teď jsem se konečně dočkal debutu a jsem za to hrozně šťastný,“ usmíval se tmavovlasý stoper.
Na premiéru se načekal. Nejdřív ho jako nezkušeného Sparta posílala po hostováních, na zkušenou šel do Hradce a na Žižkov. Před dvěma lety přestoupil do Liberce a tam se mu dařilo tolik, že už letos v zimě byl zpět na Letné.
Jenže ve stavu, který mu rozhodně nedovoloval hned zasáhnout do zápasů. Ještě v Liberci si při utkání s Fiorentinou vážně poranil koleno a devět měsíců trvalo, než si znovu zahrál soutěžní zápas. Tentokrát už v rudém dresu.
„Sám jsem podstoupil tři operace kolene, takže dobře vím, jak je těžké se vrátit po takovém zranění,“ ocenil ho po utkání trenér Andrea Stramaccioni.
Duel se Slováckem ale Hovorka zvládl na jedničku, na hřišti byl možná ze všech sparťanů nejjistější. Jako by na něm dlouhá pauza nebyla znát. Ale sám ji v rozhovoru s novináři připomněl a sám také začal děkovat všem, kteří mu během svízelných měsíců pomohli.
„Dík patří Spartě, Liberci i Plzni - ta mi zařídila doktora Petra Zemana, který mi koleno operoval,“ vyjmenovával. „I kluci kondičáci tady na Spartě se o mě perfektně starali a samozřejmě mě podporovala rodina. Všem chci opravdu moc poděkovat.“
Fit byl sice už na začátku sezony, ale Stramaccioni s jeho nasazením čekal. Na pozici stopera dorazily posily, konkurence vzrostla, ani to ale Hovorku neodrazovalo.
„Jsme Sparta, tady konkurence je a vždycky bude. Každý se musíme soustředit sám na sebe a předvádět co nejlepší výkony,“ uvědomuje si.
On si o místo řekl rázně. Výkonem proti Slovácku zaujal a Spartě nezbývá než doufat, že se mu teď už zranění budou vyhýbat.
„ A já už se o zdraví nechci bavit,“ usmál se po zápase a zaťukal na zuby. „Jsem jen moc šťastný, že jsem zpátky.“
