Objevil ji profesor Sergej Hrabě, který vyučoval zoologii na Masarykově univerzitě v Brně. Bylo to v roce 1929 po dešti na polní cestě u Vranovic. Živočicha neznal, a tak jej předal specialistovi na žížaly – ruskému emigrantovi Lvu Černosvitovovi, který jej o šest let později popsal jako nový žížalí druh.
Žijí nehluboko pod úrovní terénu, zahlédnout je ale patří k velikým vzácnostem, neboť takzvaných „žížalích dnů“, kdy zvířata vylézají sama na světlo, aby vyhledala své pohlavní partnery, je během roku jen pár.
Dnes se tento obr vyskytuje ve třech jihomoravských lokalitách: přírodní rezervaci Pouzdřanská step – Kolby, v přírodní památce Ječmeniště na Znojemsku a v národní přírodní rezervaci Tabulová na Pálavě.
Žížaly tu nerušeně žijí už desítky tisíc let, ukryté hluboko pod zemí. „Osobně jsem tuto žížalu nikdy neviděl. Většinou se to podaří jen lidem, kteří dělají cílený výzkum,“ potvrzuje vedoucí Správy CHKO Pálava Jiří Kmet.
Jiný tvar těla i zabarvení
O žížale Allolobophora hrabei tak víme velmi málo. Až v posledních letech ji intenzivně zkoumají vědci z Akademie věd ČR. Průzkum například odhalil, že řada lokalit, kde dříve žížala žila, už zanikla. Třeba u Žabčic kvůli rozšíření pískovny. Nebo v Suchohrdlech u Znojma kvůli intenzivnímu zemědělství.
Dnes obří žížala preferuje půdy pod suchými trávníky, zejména stepní ekosystémy. Jejich výskyt bývá omezen pouze na místa s řídkou vegetací, často i s půdou utuženou pasením či sešlapem chodci. Právě proto se jí zalíbilo třeba na Stolové hoře na Pálavě, kde jí navíc od letošního roku pomáhá pastva koní.
„Při pastvě vznikají pomístně zdupané plochy bez vegetace. Takový biotop je životně důležitý pro mnohé druhy hmyzu. A utužená půda je nezbytná také pro hlubinnou žížalu Allolobophora hrabei, která měří i přes půl metru,“ vysvětluje zoolog Správy CHKO Pálava Pavel Dedek.
Vědci předpokládají, že pod zdupanými plochami se udržuje půdní vlhkost příznivější pro aktivitu žížal. Od běžných druhů se tato žížala odlišuje nejen velikostí, ale i tvarem těla a zbarvením. Přední část jejího těla totiž dosahuje téměř dvojnásobné šířky než část za opaskem a je hnědočerveně zbarvená. Za opaskem má naopak šedavou barvu. Tělo má velmi křehké, vědci tak mají potíž nepoškozené jedince sesbírat k laboratorním průzkumům.
Místo, kde unikátní žížala žije, většinou poznají podle jejího trusu. Vypadá jako kopky malých válečkovitých pelet. Tam, kde žije, může žížala významně ovlivňovat jak půdní vlastnosti, tak společenstva ostatních půdních organismů.
