Kdo by čekal juchajícího muže s tím nejblaženějším výrazem, mýlil by se. Stříbrný oštěpař Jakub Vadlejch se radoval se vevnitř. Ale v nitru mu bylo tak krásně...
„Přijel jsem sem s tím, že bych rád vylepšil sezonní maximum, to se povedlo. Co víc říct,“ pronesl. „Je to těžko popsatelné. Měl jsem skoro prázdno, dojde mi to později.“
Jeho nový osobní rekord 89,73 metru mu zajistil životní úspěch. První velká medaile – a hned na mistrovství světa. Jak báječně to zní!
A o tomto český vicemistr po svém velehodu hovořil.
O úvodu: „Nezačalo to šťastně, představoval jsem si lepší začátek. Ale to byl jen první nepovedený pokus. Od druhého už jsem dělal to svoje – a věřil jsem, že můžu hodit daleko.“
O stříbrném pokusu: „Vůbec jsem nevěděl, kolik to je; 87, nebo 90, tak daleko nevidím. Ale cítil jsem, že to je dobré. Když pak hod změřili, byl to skvělý pocit.“
O dramatické koncovce: „Sám jsem se snažil posouvat dál, strachování tam bylo. Možná nejvíc jsem se bál Péti (Frydrycha), že může hodit dál. Ale to patří k závodu. Do posledního pokusu jsem se snažil být koncentrovaný.“
O zlatém snu: „16 centimetrů se zdá málo, ale v oštěpu je to pořád strašně daleko. Člověk prohraje i o centimetr. Tak to nejde řešit.“
O dvou Češích s medailí: „Dva lidi z jedné skupiny na stupních, to je něco neskutečného. Péťa ve dvaadvaceti hodili 88 metrů – a když se to hodí takhle brzo, je vidět, že na to tělo má. Bylo jen otázkou času, kdy se srovná fyzicky a psychicky. A srovnal se s tím na úplně nejlepším místě.“
O složité cestě na vrchol: „Nejhorší pro mě bylo asi období let 2012 až 2013, bojoval jsem se zraněním levého kotníku a měl strašné stavy. Ale všechno k něčemu je. I čas, kdy je člověk dole, do budoucna pomáhá.“
O spolupráci s psycholožkou: „Největší chybou je si říct, že taková spolupráce znamená přiznání chyby. Já mám takový názor, že když se člověk zdokonaluje po fyzické stránce, nesmí zapomínat ani na tu psychickou. Jsou téměř stejně důležité. Člověk může mít skvěle natrénováno a hlava ho stejně nepustí. I na ní se dá pracovat, o tom jsem přesvědčený.“
O závazku světové medaile: „Je pravda, že si někdy před závodem v tom maximálním vypětí říkám: Proč tohle děláš? Ale pak pocity euforie všechno zahalí – a cítím se skvěle. To je motor do budoucna. Věřím, že když na sobě budu pořád pracovat a vydržím zdravý, tak jde všechno.“
