Vždycky měl rád zvířata, byť jej k nim nikdo nevedl. Už v mládí toužil Ivo Kramoliš z Krmelína po tom, aby jednou choval jedovaté hady. Jenže od rodičů slýchal, ať počká, až dokončí školu a následně vojenskou službu. Když se pak na podzim roku 1992 vrátil z vojny, řekl si, že si začne plnit svůj sen.
Ivo Kramoliš se svým prvním hadem, třiadvacetiletou krajtou vážící přibližně třicet kilo.
„Hady chovám aktivně od roku 1994. Za tu dobu mi prošlo rukama několik druhů zmijí, chřestýšů, ploskolebců i kober,“ vyjmenoval Ivo Kramoliš některé z nich. „Po jednadvaceti letech chování jedovatých hadů jsem však musel na nátlak skončit. Když přišlo na podzim roku 2015 třetí uštknutí, dcera řekla, že za mnou nebude chodit, když tady budu mít jedovaté hady,“ pokračoval s tím, že nyní už chová jen ty nejedovaté.
Ke konci loňského roku jste se zbavil posledního jedovatého hada. Nyní tak máte „jen“ nejedovaté, takže jste se v podstatě vrátil do doby, kdy jste s hady začínal. Co se vám vybaví, když se ohlédnete v čase zpátky?
Začátky byly trochu složitější v tom, že jsem začínal úplně od nuly. Neměl jsem při ruce nikoho, kdo by mě k tomu vedl. Prvního hada jsem si koupil paradoxně ve zverimexu, a sice krajtu, kterou mám dodnes. Má třiadvacet let. Přes známé jsem se pak nakontaktoval na zkušené teraristy. Zpočátku byli dost odměření, protože jsem byl dvacetiletý kluk, a když jsem pořád mluvil o jedovatých hadech, bylo to to poslední, co chtěli slyšet. Musel jsem si nejprve získat důvěru přes nejedovaté hady, vzal jsem si tak zprvu hroznýše. Chovatelé jedovatých hadů tady v okolí v podstatě nebyli, nebo jsem o nich nevěděl.
Jakým způsobem jste se tenkrát mohl k hadům dostat?
Tehdy bývala v okolí burza jen v Novém Jičíně, a to jednou do roka. Pokud nepočítám ty v Praze, ale na ty jsem nejezdil. Přes jednoho chovatele z Paskova, který úspěšně chová hroznýšovité hady, jsem si nabral několik hroznýšovitých. Pořád jsem ale toužil po jedovatých, až jsem si v roce 1996 v Tropicu v Ostravě koupil chřestýšovce zeleného. Jenže po dvou měsících mi uhynul. To byla moje první zkušenost s jedovatými hady.
Neodradilo vás to?
To ne. I negativní zkušenost může být dobrá, když se z ní člověk poučí. Od dětských let jsem snil o rohaté zmiji. Viděl jsem její fotku v jedné knize a pořád mi vrtala hlavou, až jsem si ji pořídil na burze v Novém Jičíně nebo v Ostravě. Bylo to koncem 90. let. Pak to pokračovalo dále. Hady jsem se zpravidla snažil choval v párech či ve skupinách. Podařilo se mi sehnat pár zmijí tureckých. Ty jsem úspěšně množil poměrně dlouhou dobu. Namnožená zvířata jsem pak měnil za jiné druhy. Díky těmto výměnám jsem přišel ke spoustě dalších druhů. Přes inzeráty jsem se seznamoval s chovateli z jiných koutů republiky.
Díky vyměňování jste se tak dostal i k mnoha jiným jedovatým hadům. Byl mezi nimi i některý, kterého jste si obzvlášť cenil?
Vážil jsem si každého hada. Každý terarista však má nějaký svůj vysněný druh. Chtěl jsem dojít i k mambám, taipanům, ke korálovcovitým hadům z Austrálie. Vysněným hadem mnoha teraristů je křovinář němý z Jižní Ameriky. Nevím, jestli se v Evropě vůbec dá sehnat. Říká se, že je to největší jedovatý had. Žije samotářským způsobem. Takovým snem vás inspirují teraristi, kteří jsou o generaci starší. Ať už Petr Voženílek ze severních Čech nebo Jiří Haleš z Prahy. Toto jsou lidé, kteří byli a jsou mezi teraristy hodně vážení. Člověk se v těchto typech lidí viděl.
Tak daleko jste se ale nedostal. Bylo pro vás těžké vzdát se všech jedovatých hadů?
Radost jsem z toho neměl, ale tak už to v životě chodí. Člověk nemůže mít všechno. Donutila mě k tomu rodina. Rodiče sice věděli, že jsem měl terária zajištěná tak, že by z nich hadi nikdy neutekli, ale dcera jasně řekla, že za mnou nebude chodit, když je tady budu mít. V tomto ohledu jsem byl trochu sobec a nepřemýšlel nad tím, že by měl někdo mít o mě strach. Ostatně takto to asi má většina mužů.
Jste smířený s tím, že jste definitivně skončil s jedovatými hady nebo uvažujete nad tím, že byste se k nim ještě v budoucnu vrátil?
Tohle je myslím ještě otevřené, i když v nejbližší době to rozhodně nehrozí. Každopádně si neustále kupuju literaturu o jedovatých hadech, a to nejen u nás, tady jí totiž moc není, takže si pořizuju i knihy v angličtině nebo němčině. V tomto ohledu se snažím neustále se vzdělávat. Když se chcete něčemu věnovat naplno a stále se zdokonalovat, tak to jinak ani nejde.
Vzhledem k tomu, že jste choval jedovaté hady, musel jste být obzvlášť opatrný. Přesto vás třikrát uštkli. Jak moc vás to poznamenalo?
První uštknutí přišlo v roce 2005 od chřestýšovce zeleného. Tenkrát mě otec odvezl na jednotku intenzivní péče do Fakultní nemocnice v Porubě. Sice mi natekla ruka, ale nebylo ani zapotřebí séra. Nechali si mě tam na pozorování a po třech nebo čtyřech dnech pustili domů. Tenkrát jsem ani nepotřeboval nemocenskou. Podstatnou roli sehrálo i to, že jsem stokilový chlap. Podruhé mě uštknul ploskolebec mexický v roce 2011. Měl zraněnou tlamu a já mu ji musel dvakrát denně ošetřovat a vyplachovat dezinfekcí. Musel jsem jej vždycky chytit, vyndat a otevřít mu tlamu. Když jsem ho dával zpátky do terária, tak se zapřel, otočil a kousl mě do palce. Ten mám dodnes lehce postižený. V tomto případě jsem si volal sanitku, protože jsem nechtěl stresovat rodiče. Ani tentokrát však nebylo zapotřebí séra.
Potřetí vás uštkla zmije turecká, která je nejnebezpečnější evropskou zmijí...
Ano, byl jsem sám doma, tak jsem si zavolal sanitku a zatelefonoval sestře, ať to nějak vysvětlí rodičům. Přes urgentní příjem si v Praze vyžádali, aby mě letecky přepravili tam. Měl jsem tak možnost poznat doktora Valentu, největšího odborníka na hadí uštknutí u nás. V Praze ale věděli i o případech, kdy mě ošetřovali v Ostravě, kdy lékaři konzultovali průběh léčby s odbornými pracovníky na toxinologickém centru FN na Karlově náměstí. V případě potřeby tam zajistí antiséra např. z Mnichova, kde je přímo sérobanka. V tomto případě mě zmije kousla do prostředníčku pravé ruky a ještě dodnes nemám prst úplně dobrý. Mám ho necitlivý, nehybný, ale ani v tomto případě nebylo třeba sérum.
Mohl jste alespoň v některém ze tří případů předejít uštknutí?
Veškerá uštknutí, která se mi stala, byla rutinou, která je největším nepřítelem chovu. Tisíckrát na hada sáhnete a nic vám neudělá. Pak ale jednou polevíte v ostražitosti a problém je na světě. Při posledním uštknutí jsem měnil misku s vodou. Ruku si kryju plexištítkem na tyčce. Nějak jsem ale neodhadl vzdálenost, a když jsem misku držel, tak had mě kousl do prostředníčku.
Co všechno obnáší chov hadů?
Každé zvíře je závazek. U hadů je výhoda, že se krmí jedenkrát týdně i jednou za čtrnáct dní. Velcí i za delší dobu. Nedá se to určit nějakým koeficientem. Nemají se ani přežírat. V porovnání třeba se psem, kterého musíte několikrát denně venčit, nemáte s hadem tolik starostí. Na druhou stranu, pokud si k tomu chováte podpůrný chov hlodavců, tak to potřebuje denní péči. Jsou to savci, takže je musíte krmit denně. Pokud máte ale jen dva hady a nemáte k nim podpůrný chov, tak to velká starost není. Dneska se dají kupovat i mražení hlodavci, které pak jen rozmrazíte a hadi se naučí i na toto. Já ale krmím čerstvými hlodavci.
Když jste choval ještě jedovaté hady, musel jste dodržovat i nějaká speciální pravidla?
To rozhodně. Vzhledem k tomu, že k chovu jedovatých hadů je nutné povolení k chovu vyžadující zvláštní péči, tak mi každý rok chodila kontrola z okresní veterinární správy. Pokud máte oprávnění taková zvířata chovat, musíte veterináři jednou ročně umožnit vstup, aby zkontroloval, jestli je všechno v pořádku. Zvířata jsem měl ale zajištěná hlavně z důvodu vlastní bezpečnosti, ne kvůli tomu, že by to někdo nařizoval. Choval jsem totiž i zmije rodu Echis, kde je bez antiséra úmrtnost velmi vysoká, pokud dojde k uštknutí.
A co na váš koníček říkali lidé v okolí? Pokud někdo chová hady, asi to vzbuzuje zvědavost u ostatních, že?
Je to tak. Potkal jsem se i s lidmi, kteří by chtěli taky chovat hady. Potkal jsem lidi, kteří mi říkali, že je to super mít doma chřestýše, ale jejich důvod byl odlišný od mého. Sice se tím nikde nechlubím, ale lidé to ví, že chovám hady. Mnozí jsou tak zvědaví a chtějí se podívat, když tady přijedou na návštěvu. Zajímavé zjištění pro mě bylo, že ženy se hadů bojí méně než chlapi. Jsou to spíše ony, kdo si chce na hada sáhnout. Mám radost, že padlo několik předsudků. Zvědavci zjistili, že hadi nejsou tak strašní nebo slizcí jak by se to mohlo jevit. Když to pomůže zabránit zabití zmije nebo jakéhokoli plaza, tak to považuji za úspěch.
Odjakživa máte rád i jiná zvířata. Co vás fascinuje právě na hadech, když je chováte už tak dlouho?
Fascinuje mě moc těchto zvířat. Na to, že jim pán bůh nedal nohy a udělil jim velký handicap, tak se dokázala v evoluci přizpůsobit takovým způsobem. Odjakživa mě to táhlo k jedovatým hadům. Nejedovatí jsou pro mě jen takovou náhražkou. Nikdy jsem to ale nedělal z byznysu, protože to by člověk rovnou skončil. Většinou jsem se snažil je vždycky měnit s chovateli.
