Část kolonie přímo u říčního břehu je dnes vylidněná, připomínkou katastrofy je jen několik opuštěných domků.
Miroslav Čáp na kraji pětitisícového Hostinného zahrádkaří od konce 70. let, a tak patří k největším pamětníkům v kolonii. Za ty roky se naučil žít s rizikem.
„Jedna, dvě, tři...“ loví v paměti, kolikrát se za tu dobu voda z Čisté už vylila. Dojde k číslu pět.
„V jednom roce tady byly dokonce povodně dvě. Jedna přišla na jaře, druhá na podzim. První povodeň, co si pamatuju, byla na začátku 80. let. Zrovna jsem přijel z vojny na opušťák, pršelo a voda se začala valit přes zahrádky. Nebylo to tak hrozné. Dá se říct, že s každou další povodní se to stupňovalo,“ vzpomíná a ukazuje, kam se při jednotlivých záplavách voda na jeho zahradě dostala.
Jak velkou sílu může jindy neškodný potok Čistá mít, ukázal v březnu 2000. Silný déšť a tající sníh z hor zaplnily jeho koryto až po okraj. V rameni na začátku arnultovické kolonie se voda vylila a zplundrovala nejbližší parcely. Pařníky, kůlny odnesla, některé dřevěné domky posunula. Když opadla a zahrádkáři přišli odstraňovat škody, na nebi svítilo slunce.
„Pamatuju si, že druhý den bylo krásně. Voda mi vzala hlínu ze zahrady, v chatě ale zůstalo sucho. Během měsíce se mi to podařilo dát dohromady,“ vybavuje si další pamětnice Irena Odrážková.
Povodeň paradoxně přišla v měsíci, který dlouhodobě patří k nejsušším v roce.
„O víkendu před osudným čtvrtkem napadlo ve vyšších částech Podkrkonoší až 20 centimetrů nového sněhu. A právě tento čerstvý, nezfirnovatělý sníh se stal jazýčkem na vahách, neboť se v poměrně teplém dešti mimořádně rychle rozpouštěl. Navíc roztál také významný podíl starého sněhu ve výškách od 350 do 700 metrů. A právě tyto výškové polohy se pro velikost povodně staly rozhodující,“ popsal příčiny katastrofy v článku pro časopis Krkonoše geomorfolog Vlastimil Pilous z Hostinného.
Když osadu pohltila řeka
O 13 let později to bylo ještě horší. Zpevněný val zeminy, který měl v rameni řeky zahrádkářskou osadu chránit, voda smetla a valila se do celého areálu. Některé chatky živel zdevastoval a přenesl desítky metrů, jako kdyby byly z papíru. Zahrádkáře, kterým rychle stoupající řeka odřízla cestu, musel evakuovat vrtulník (psali jsme zde).
„Koukali jsme na to z kopce, kolonie se proměnila v jednu velkou řeku. Plavaly chaty, foliáky, skleníky,“ popisuje okamžiky zkázy Irena Odrážková. Když voda opadla, v nánosech bahna se povalovaly trosky zahradních domků.
Povodně v roce 2013 v Hostinném:
2. června 2013 |
„Jenom jsem se modlila, aby nám město pozemky nechalo. Jinde bych už na stará kolena začínat nechtěla,“ přiznává zahrádkářka, pro kterou je zahrada únikem ze života na sídlišti. Po předchozích zkušenostech ale do zahrady investuje jen minimálně, spíše ji jen udržuje. A doufá, že se rok 2013 už nikdy nebude opakovat.
Po povodni v roce 2013, která nejvíc řádila ve Svobodě nad Úpou, Horním Maršově, Rudníku a právě v Hostinném, kolonie definitivně prořídla. Polovina ze 40 chatařů odešla.
Hostinská radnice zakázala v části osady přímo u řeky pěstitelskou činnost, aby při velké vodě pařníky, kompost ani další materiál už lávku přes Čistou nemohly zatarasit, jak se to stalo před čtyřmi lety. Voda se tehdy vylila z koryta a pustošila centrum města, škody se vyšplhaly ke dvěma desítkám milionů korun.
Město nabídlo zahrádkářům pozemky v jiné části Hostinného. Tam, kde bývaly záhony, jsou dnes jen travnaté plochy. Mezi nimi trčí šest osamocených a vesměs opuštěných chatek. Proměnily se v pomníky připomínající katastrofu.
Po poslední záplavě vodohospodáři zpevnili a rozšířili břehy Čisté. Zahrádkáři dál od řeky mají díky tomu přeci jen klidnější spánek. Vylidněním poloviny osady navíc vzniklo místo, kde se voda může rozlít.
„Myslím si, že je to lepší, koryto řeky je prostornější. Ale pokud by přišla taková povodeň jako v roce 2013, vodu nic nezastaví a stejně vyleze ven,“ tvrdí Miroslav Čáp.
