Někde úplně jinde. Portrét malého českého nacisty je místy opravdu zábavný, i když sporným způsobem, také má lepší řemeslo než předešlá díla Víta Klusáka, zjevně díky kameře Adama Kruliše, a hlavně nepochybně důležité téma.
Ovšem režisér si takříkajíc „naběhl“ metodou vyprávění. Nejde totiž o čistý dokument, nýbrž spíše o reality show, neboť situace, které s Daliborem a jeho blízkými zažil, je režisér nechává znovu „přehrát“. Jenže kde se viditelně aranžuje, třeba ve scéně vymáhání sexu, ztrácí se autenticita i věrohodnost; navíc pak může hlavní aktér hlásat, že jen „hrál“ podle pokynů.
Ruší také tvůrčí alibismus, počínaje ujištěním v titulcích, že jde o skutečné postavy i jejich názory, a konče netypickým, protože osobním režisérovým vstupem do pře o Osvětim, jejíž hrůzy Dalibor popírá tváří v tvář bývalé vězeňkyni lágru. Jako by se Klusák okatě distancoval – já nic, já muzikant, já to jen točil.
Mikrosvět ztracených existencí
A do třetice snímku podráží nohy očividné „promo“, připomínající princip dokumentu Danielův svět. V něm diváky do zákulisí pedofilů zavedl muž, který se zároveň prezentoval jako umělec. Podobně Dalibor předvádí své horory a písně – až dojemně hloupé; nicméně dostal prostor, cítí se důležitě a divák tápe, proč má sledovat nezajímavého neumětela naštvaného na celý svět.
Vlastně zajímavější než protagonista je přítel jeho matky, skutečný rabiát s aureolou pravého chlapa, při jehož chlubném líčení, jak vymlátil romskou osadu, jde mráz po zádech. Ale vůbec nejpozoruhodnější postavu izolovaného mikrosvěta ztracených existencí představuje Daliborova matka, trpně ztvárňující roli oběti v synových brutálních hororech, zatímco sama vysedává u tklivých telenovel. Nikoli silácké výkřiky, že „začerněnou Evropu“ zavinila „svině Angela Merkelová“, nýbrž matčin dovětek „Ale má pěkný kostýmek“ dokresluje nejvýmluvněji duševní obzory celé bizarní rodinky. Jejím prostřednictvím však dospěje divák k neodbytné otázce, proč vlastně vyprávět o lidech, kteří nebudí útrpnost, nejsou k politování ani k smíchu, leda se značnou dávkou sebezapření, a jejich nulové charizma takřka vylučuje, že by mohli být nebezpeční.
Generalizace obrazu xenofoba
Je fakt, že stylizací v duchu buranské komedie je Svět podle Daliborka daleko účinnější než obvyklé varovné morality, i když Klusák zapojuje laciné znaky sociálního a intelektuálního statutu. Každý kus nábytku, každý doplněk, jídelníček střídající sekanou s párkem i opilecké prozpěvování státní hymny vytvářejí vděčnou, třebaže zrádnou kulisu. Protože generalizuje obraz xenofoba, jako by rasovou nesnášenlivost nemohl hlásat i vzdělaný akademik s vytříbeným vkusem, jenž místo pivních koncertů Ortelu navštěvuje filharmonická matiné se sklenkou ušlechtilého vína.
Škoda, že se Klusák nedržel klasického dokumentu. Nejspíš by v něm ubylo senzace, ale pořád by zůstalo dost smutku a hlavně samoty, protože Daliborkové dští zlobu z nulové perspektivy profesní i vztahové.
Rozhovor s režisérem Vítem Klusákem:
