Například tehdy sedmapadesátiletý František Šiška pozoroval dění ze střechy hospodářského stavení na dvorku svého domu. Stavba z pálených cihel byla jedna z mála, které v místě zvaném Loučky v červenci 1997 odolaly přívalu vody z Bečvy. Zabalení v dekách a za neustálého deště strávili noc a den na térem potažené střeše i sousedé ze čtyř okolních domů.
Všechny tenkrát zachránil vojenský vrtulník a téměř všichni se do ulice po povodni vrátili, aby od nuly začali znovu. V bezpečí se tu ale dodnes nikdo necítí.
„Když jsem se v pondělí večer vrátil domů z práce, všichni v ulici už kvůli vodě zmatkovali. Já byl klidný. V korytě Bečvy bylo ještě místa dost, svodnice byly prázdné a pole holá. Pak nás ale v noci vzbudil křik souseda ‚Voda už je tady!‘,“ líčí dvacet let staré zážitky pan Šiška a mhouří oči do prudkého poledního slunce na rozpáleném dvoře.
Tenkrát stál na stejném místě po krk ve vodě. „Šel jsem otevřít vrata, abych se podíval. Proud vody z ulice okamžitě vrazil i k nám,“ vzpomíná.
S manželkou nejprve prchali do prvního patra, ale instinkt je nakonec zavedl až na plochou střechu hospodářského stavení. Ve voliérách dole pod nimi se topily desítky papoušků, které starý pán chová. Všude kolem naříkaly také prasata a krávy, jež nikdo nestihl odvázat. A křičeli i lidé.
„Nevzpomínám na to ráda. Bylo mi patnáct a já brečela, že nechci umřít,“ říká Jana Borková, která se na střeše Šiškových také zachránila. Dnes vede jeden z místních obchodů. Otřesné zážitky ji ale – stejně jako většinu sousedů – od života v Troubkách neodradily.
Doma je doma, říkají lidé, kteří po povodni v Troubkách zůstali
Během nynější návštěvy Troubek je typický červencový den, horko jen na chvíli přerušila bouřka. Déšť, který zalil zahrádky, na vyprahlé půdě skoro není poznat. I taková malá epizoda ale znamená pro místní stres. Strach z každého většího mraku jako by Troubeckým vstoupil do krve.
Troubky při povodni a dnes |
„Když hlásí bouřky, pokaždé znervózníme,“ potvrzuje Věra Butorová, která právě zavřela branku, za níž stojí malý domek s vyvýšeným přízemím. Podobných se ve vesnici dají najít spousty. Hlavně starým lidem, kteří po povodni neměli sílu pouštět se sami do stavby nových domů, je pomohl vybudovat Český červený kříž.
Rodičům paní Butorové je dnes kolem devadesáti a patří k těm, kdo se o povodni odmítají bavit. Ani jejich dcera, která se tu o ně stará, nemá to téma ráda.
„Mám z té doby schované noviny, ale nelistuju jimi,“ tvrdí. Ona sama si tu nový dům už nepostavila.
„Byla jsem rozvedená se třemi dětmi. Chvíli jsme bydleli v nedalekých Říkovicích, pak jsme se ale vrátili do Troubek na byt. Doma je doma,“ říká.
Povodeň vzala v osudnou noc osm životů
Povodeň v červenci 1997 nebyla první, která Troubky ohrozila. Místní byli zvyklí, že Bečva občas při jarním tání zaplavila okolní pole, zůstala tam pár dní a pak zmizela. Tentokrát to však bylo jiné. Proud vody, který se po několikadenních deštích vylil z nízkých břehů pod Přerovem, víc než pět hodin tekl do obilných lánů.
Když obilí slehlo, pustila se voda prudce do vesnice a během deseti minut vystoupala do téměř dvou metrů. Kolem půlnoci začaly padat první domy. Během osudné noci ze 7. na 8. července přišlo o život osm převážně starších lidí.
Nejmladší z obětí byl čtyřiadvacetiletý muž. Z bortícího se domku stačil vynést vyděšenou osmdesátiletou sousedku, ale zabil ho padající trám, když se vracel pro její věci. Devátou oběť si povodeň vzala o pár dní později. V nemocnici zemřela na podchlazení sedmdesátiletá žena, která strávila příliš mnoho hodin uvězněná v ledové vodě.
Ze dne na den z vesnice zmizely staré selské usedlosti postavené z vepřovicových cihel. Sto osmdesát domů spadlo hned, dalších sto padesát musely srovnat se zemí demoliční bagry. Celková bilance škod se vyšplhala na víc než půl miliardy. Dnes jsou Troubky úplně jinou vesnicí. Staré statky nahradily novostavby s barevnými fasádami a pestrými předzahrádkami.
„Je mi moc líto lidí, kteří to odnesli životem, ale k něčemu byla povodeň i dobrá – místní vyklepali strožochy, vymetli šuplíky a postavili nové domy. Vesnice zkrásněla,“ myslí si sedmdesátiletý důchodce Josef Šimek. Povodeň změnila život i jemu a jeho ženě. Od chvíle, kdy jim zemědělskou usedlost zaplavila voda, pověsili na hřebík hospodaření a začali cestovat.
„Měli jsme čtyři býky, dvě prasata a kozy. Po pás ve vodě jsme je ještě stihli pustit. Jeden býk se utopil zachycený na plotě, ostatní přežili, ale na podzim jsme je nechali porazit. Od té doby už žádná zvířata nechováme,“ popisuje pan Šimek na terase svého přízemního domku. Postavil jej v roce 1996 jako výměnek, když původní dům s manželkou nechali dceři.
Dvacet let po záplavách není protipovodňová ochrana hotová
Z obrovské zahrady za domkem po roce 1997 kus prodali – dnes tam stojí novostavba lidí, kteří se do Troubek po povodni přistěhovali. Šimkovi si nechali jen pár ovocných stromů a několik záhonků se zeleninou. Kolem pozemku mají živý plot z habrů, který vypadá, že jej dlouho nikdo nestříhal.
„Nemám na to čas, jsem pořád na dovolené,“ usmívá se spokojený muž, jenž s manželkou autem procestoval celou Evropu.
20. výročí od katastrofální povodně si Troubky připomínají v trochu paradoxní situaci. Místo aby místní oslavovali začátek stavby státem slibovaných protipovodňových hrází, musejí bojovat o to málo, co si na svou ochranu proti velké vodě vybudovali sami.
Přerovský stavební úřad totiž chce, aby obec zbourala část valu, který si Troubečtí postavili za obcí načerno po druhé povodni v roce 2010 (psali jsme zde). Správní řízení ještě neskončilo, ale šance Troubek na úspěch není velká. S hrázkou proti dvaceti až padesátileté vodě totiž nesouhlasí Povodí Moravy. Podle něj Troubky touto stavbou ohrožují sousední Henčlov.
V roce 2010 přišla další povodeň:
18. května 2010 |
Spása či megalomanie? Názory na ochranu obce se liší
Plány na prstencové ohrázování obce, které navrhli projektanti Povodí, jsou ale pořád jenom na papírech, kde zůstanou, dokud obec nezmění územní plán a nevykoupí pozemky od zhruba 240 vlastníků. Mezi majiteli je i Josef Šimek, který se toho svého rád vzdá – ani na něj už nemá čas. Řada dalších ale prodat nehodlá.
Nejde ani tolik o to, že by lidé měli oželet část pole, zahrady nebo dvorku, vadí jim návrh jako takový.
„Nevíme, jak to bude fungovat, protože něco podobného nikde jinde nestojí. Je to megalomanský a zbytečně předražený projekt,“ vysvětluje svůj nesouhlas Zuzana Janoušková, kterou hráz připraví o kus zahrady za domem.
Povodí navrhuje obehnat Troubky dva až tři metry vysokými hrázemi s odlehčovacími studněmi a přečerpávacími bazény za zhruba 200 milionů korun. Zuzana Janoušková by se ale raději vrátila k myšlence, s níž před lety přišla část tehdejších zastupitelů. Ti prosazovali stavbu hráze v lokalitě Oulehle, což je asi o kilometr dál, než navrhuje Povodí.
Hráz tam podle starých map kdysi stávala. Její zastánci byli přesvědčení, že díky ní se voda Troubkám vždy vyhnula a dotekla až do lužních lesů u Zářičí. Povodí Moravy ale varovalo, že by se tak zhoršily podmínky v jiných obcích. Po letech diskusí a sporů nakonec Troubky kývly na státní variantu a jsou prakticky na začátku.
„Bude to ještě běh na dlouhou trať,“ odhaduje Ivana Plhalová, kterou obec zaměstnala, aby s vlastníky pozemků pod hrázemi jednala (více čtěte zde). Když začínala, myslela si, že bude mít práci na dva roky. Momentálně to spíš vypadá na pracovní smlouvu na dobu nekonečnou.
