Obyvatele jesenické vsi po válce odsunuli, připomíná ji hobití domek

  • 25
Krásné místo ve svahu kopce Suť nad obcí Uhelná na Jesenicku skrývá pozůstatky malinké osady. Dnes už jen domek ve stylu Hobitína a torza dvou domů připomínají, že zde kdysi žili lidé. A také prastaré jabloně. Vše díky dobrovolníkům, kteří se snaží zaniklé osady v Jeseníkách upravit a připomínat.

Důležitou roli sehrál při budování připomínky osad Zastávka a Hřibová pamětník Edgar Menzel, který v prvně jmenované vísce žil. Na konci druhé světové války, kdy z místa museli odejít téměř všichni obyvatelé, mu bylo osm let.

Menzelovi předal vzpomínky jeho otec, takže mohl popsat, kde stály domy a kdo v nich bydlel. Také popsal osudy lidí, kteří zde žili a našel i lesní cestu, kterou chodil do školy.

Mladí nadšenci z jesenického Brontosaura začali v Zastávce pracovat už před deset lety. Prostor vyčistili od náletů, s pomocí odborníků ozdravili původní jabloně a vysazují nové stromky, na které roubují původní odrůdy. Navíc pozemky pravidelně kosí.

Kromě toho se také snaží zachránit pozůstatky domů, ze kterých zbyly kamenné sklepy a torza zdí. Dále udělali přesný půdorys celé osady a také zde postavili domek ve stylu Hobitína z Pána prstenů, na který použili vše, co se zde v minulosti dalo na stavbu použít.

„Stojí přesně na místě, kde stával domek Menzelových,“ říká šéf jesenického Brontosaura Tomáš Hradil.

Krátký život malé vísky ukončil poválečný odsun Němců

Osada má relativně krátkou historii. Vznikla až v roce 1735.

„Šlo o sporné místo, o které se přeli majitelé nedalekých Vlčic pánové von Maltitz a vratislavští biskupové, kteří na Javornicku vlastnili rozsáhlé pozemky a patřila jim blízká vesnice Uhelná,“ vysvětluje Pavel Novák, který se dlouhodobě zabývá historií zaniklých osad.

Připomínky zaniklé vísky

„Po usmíření zde biskup vystavěl malou osadu. Protože na místě dříve nebylo možné kvůli sporům o pozemky stavět, dostala jméno Stillstand, česky klid, klidový stav, zastavení nebo zastávka,“ dodává.

V osadě stálo pouhých dvanáct domů. Nejvíc lidí zde žilo v roce 1836, kdy při sčítání napočítali císařští úředníci 71 obyvatel.

„Po druhé světové válce byli všichni obyvatelé odsunuti, i když třeba otec Edgara Menzela, který byl antifašista a byl celou válku vězněný v nacistických koncentrácích, odejít nemusel,“ popsal Novák. Československé úřady podle něj uznaly, že Menzelovi mohou zůstat v Československu.

„Jenže když otec Edgara Menzela zjistil, že jeho rodina by tu zůstala jako jediná bez přátel a známých, začal v roce 1946 organizovat transport pro antifašisty z Jesenicka. Ti potom opouštěli naši republiku za zcela jiných podmínek než lidé, kteří museli do odsunu,“ vysvětlil Novák.

Do vysídlené obce byly ochotné jít jen dvě rodiny, brzy zanikla

Antifašisté, kteří chtěli odejít, totiž nemuseli procházet sběrným střediskem, takže byli ušetřeni ponižování a mohli si vzít mnohem více majetku než odsunutí Němci.

„Odjížděli ve speciálně vypravovaném vlaku a mohli si dokonce odvézt i nábytek. Rodina Menzelových prý měla na transport velmi pěkné vzpomínky. Vnímali cestu jako výlet, protože během ní nezažili žádné excesy, které běžně prožívali Němci zařazení do odsunu,“ vypráví Novák.

Snaha úřadů Zastávku znovu osídlit se setkala jen s částečným úspěchem. Z vnitrozemí se totiž do místa vzdáleného od civilizace nikomu moc nechtělo, takže přišly jen dvě rodiny.

„Jednou z nich byli Pochylí, kteří obsadili statek Alfreda Amichta, do statku Fröhlichových se nastěhovali symbolicky Němcovi,“ sdělil Novák.

Noví obyvatelé se zde ale dlouho nezdrželi. Už v padesátých letech byla osada opuštěná. Žila v podstatě pouze v názvu. A roku 1963 ji úřady úředně zrušily. Už tehdy zde byly pouze rozvaliny. Zastávka teď díky Brontosaurům znovu žije, i když „jen“ dobrovolnickými aktivitami.