Příběh rytíře hledajícího svého synka, který se vydal za dobrodružstvím křížových výprav, určitě vede žebříček nejlínějších filmů festivalu. Působí jako slow TV, jako nekonečná smyčka Hořící krb. Ovšem ta uklidňuje, kdežto kříže z větví na praskajícím ohni svou okatou symbolikou spíš dráždí.
Hudební motiv o dvou tónech zase připomíná monotónnost nočních decibelů z festivalového koktejlového stanu, zálibné spočívání na barvách rozbřesku a stmívání, na lesních mlhách a oslnivém jasu pouště zase navozuje (slušné) kameramanské cvičení se světlem. Především je však Křižáček studií chůze.
Rytíř se ve stopě ztraceného synka pohybuje mechanicky od bodu A přes bod B do bodu C, od uhlíře přes poustevníka po krčmářku, jízdou velmi pozvolnou. Pokud se kůň dá do cvalu, je to jen klamná známka změny. Herectví se potlačuje, všichni nosí nezúčastněný výraz, jenž se odráží i na tvářích diváků.
Mimochodem z projekce pro profesionály jich dost odešlo; zkušení po deseti minutách, snílci po hodině, kdy pochopili, že jiné už to nebude. A vytrvalci si lámali hlavu, co jim režisér Václav Kadrnka chtěl sdělit. Nejsmělejší hypotéza našla paralelu s dnešní vlnou mladičkých fanatiků bojujících za jakoukoli víru.
Ale i kdyby tomu tak bylo, je to podobenství převelice zakuklené, nesdílné, prosté emocí a hlavně založené na omylu, že postačí pár dlouhých záběrů na komparz v dobových úborech, aby se z filmaře stal nový František Vláčil. Obrazová báseň je báječná forma, ale stylizace nesmí čnít nad obsahem.
