Generál Selivačev (sedící v popředí), velitel XLIX. ruského armádního sboru a plk. Trojanov, velitel Čs. střelecké brigády (stojící za ním) při kontrole bojové připravenosti brigádního úseku před zahájením útoku

Generál Selivačev (sedící v popředí), velitel XLIX. ruského armádního sboru a plk. Trojanov, velitel Čs. střelecké brigády (stojící za ním) při kontrole bojové připravenosti brigádního úseku před zahájením útoku | foto: sbírka VHÚ

V bitvě u Zborova zvítězili legionáři díky účinné taktice a odhodlání

  • 12
Bitva u Zborova, která se odehrála 2. července 1917, byla v rámci bojů na východní frontě jen drobnou epizodkou. Nečekaný úspěch našich legionářů měl však lví podíl na masivní tvorbě dalších československých vojenských jednotek v Rusku a v konečném důsledku napomohl i vzniku samostatného Československa.

Od družiny k brigádě

Již krátce po vypuknutí první světové války vznikla v Rusku dobrovolnická jednotka Česká družina. Došlo k tomu 28. srpna 1914 v Kyjevě, a tak se tato družina stala první vojenskou jednotkou prvního československého odboje, když „předběhla“ rotu Nazdar ustanovenou 31. srpna 1914 ve Francii.

Do řad České družiny vstupovali naši krajané, starousedlíci, kterých tehdy na území ruského impéria žilo kolem 85 tisíc, z toho 31 tisíc ve Volyňské gubernii. Když v říjnu 1914 odcházela na frontu, skládala se ze čtyř střeleckých rot a jedné roty pomocné. Její početní stavy činily devět stovek mužů, s určitým podílem ruských vojáků (16 % u mužstva a 56 % u důstojníků).

Protože se naši dobrovolníci v bojích osvědčili, povolilo ruské velení rozšiřování České družiny na osm střeleckých rot. Do jednotky začali vstupovat i dobrovolníci z řad zajatců (ti později samozřejmě tvořili v našich jednotkách většinu), kteří se do zajetí mnohdy dostali přeběhnutím. Zvyšovaly se i počty vojáků slovenské národnosti, kterých bylo v době založení jednotky pouze šestnáct. Když tedy dosáhla družina stavu osmi rot, byla počátkem roku 1916 přejmenována na Československý střelecký pluk. Ten se skládal ze dvou střeleckých praporů po čtyřech rotách, pod velitelství pluku patřila zabezpečovací rota a kulometný oddíl, výcvik nových dobrovolníků zajišťovala náhradní rota.

Neustávající příliv dobrovolníků měl již v květnu 1916 za následek reorganizaci pluku na Československou střeleckou brigádu. A u té se během jednoho roku zvýšil počet střeleckých rot z devíti na dvaatřicet. Počátkem června 1917 představovaly hlavní sílu československé brigády tří střelecké pluky. První dva pluky měly po třech praporech, třetí pluk se skládal pouze ze dvou praporů (každý prapor měl čtyři roty).

Slavnostní přísaha a svěcení praporu České družiny v Kyjevě, 11. října 1914.

Když v létě roku 1914 vznikala Česká družina, bylo to období velkých ruských úspěchů na rakousko-uherské východní frontě. Ruské velení tak počítalo i s jejím nasazením při případném dobývání českých zemí, kde by se věnovala agitační práci s místním obyvatelstvem.

Ale i skutečné nasazení naší jednotky mělo určité specifikum. Družina, později pluk a následně brigáda nebyly až do bitvy u Zborova nikdy nasazeny jako celek. Jejich menší části (mnohdy pouhá družstva) byly přidělovány různým ruským plukům, brigádám nebo divizím jako průzkumné jednotky. V této roli se naši vojáci velice osvědčili a ruská strana si je nemohla vynachválit.

Bitva u Zborova

Od 1. do 19. července 1917 probíhala Kerenského ofenzíva, poslední velká ofenzíva první světové války pojmenovaná po ministrovi války a válečného námořnictva a pozdějším premiérovi prozatímní vlády Alexandru Kerenském. Plánovaným hlavním vojenským cílem ofenzívy bylo dobytí města Lvov. Ale v té době už byla ruská armáda jako celek víceméně demoralizovaná, na čemž se i podepsala bolševická agitace po únorové revoluci roku 1917 (podobně jako říjnová revoluce proběhla v listopadu, tak ta únorová proběhla v březnu).

Při plánování ofenzívy bylo kvůli nelichotivému stavu bojové morálky ruské armády rozhodnuto, že frontu prolomí nejlepší jednotky, tedy ty, které se do tohoto úkolu přihlásí dobrovolně. A až by to pak vypuklo, měly svým příkladem motivovat ostatní jednotky nasazené do ofenzívy. Jednou z dobrovolných úderných jednotek se stala i Československá střelecká brigáda, která tak mohla jít do akce konečně jako celistvý útvar.

Ruské velení počítalo s nasazením Československé střelecké brigády v sestavě VII. sibiřského sboru v pásmu hlavního úderu. Velitel čs. brigády, ruský plukovník Vjačeslav Platonovič Trojanov, však nápad nasadit jednotku na takto exponovaném místě neshledal příliš dobrým. Díval se na to v kontextu s dosavadním angažováním našich vojáků, kteří neměli s frontálními útoky žádné zkušenosti a ani v tomto ohledu nebyli cvičení, navíc trpěli i nedostatečným materiálním vybavením. Generál Gutor, velitel jihozápadního frontu, vzal v potaz obavy plukovníka Trojanova a zařadil čs. brigádu do sestavy XLIX. armádního sboru na méně důležitém frontovém úseku ofenzívy.

Jednotkám XLIX. armádního sboru byl přidělen frontový úsek od úrovně haličského městečka Zborov (před ofenzívou se nacházelo na ruské straně fronty) směrem k jihu. Na severní části tohoto frontového úseku zaujala pozice 4. finská střelecká divize, uprostřed naše brigáda a na jihu 6. finská střelecká divize (názvy „finská“ se nenechme mást, byly to ruské divize před válkou dislokované ve Finském velkoknížectví; Finsko bylo v letech 1809 až 1917 pod nadvládou Ruska).

Pohled na rakousko-uherská obranná postavení u Zborova

Generál Selivačev a plk. Trojanov při kontrole bojové připravenosti čs. brigády před zahájením útoku

Když čs. brigáda přebírala z 21. na 22. června svůj úsek fronty od 2. finské střelecké divize, která se měla stáhnout za frontu, nestačili se naši legionáři divit. Už při cestě do pozic potkávali hloučky příslušníků odcházející divize, kteří šli jako z nezáživného výletu, mnohdy bez pušek a vše doprovázeli slovy: „Car není. Máme svobodu. Proč bojovat?“ Lepší to nebylo ani na linii. Ledabyle zhotovené zákopy, mnohde hluboké pouze po pás, v zákopech navalená zemina, chybějící podzemní úkryty, to vše dokázalo zkazit náladu i tomu nejodhodlanějšímu dobrovolníkovi. Naproti tomu obranná postavení protivníka, který o nadcházející ofenzívě samozřejmě věděl, byla důkladná, to se vůbec nedalo srovnat.

Legionáři nelenili a záhy se pustili do prohlubování a čištění zákopů. K tomu všemu ze země vyhrabávali kulomety a střelivo do nich i do pušek. Tento materiál jim měli předat již zmiňovaní příslušníci 2. finské střelecké divize, jenže ti ho už předtím raději různě poschovávali, aby nemuseli bojovat.

Když už jsme u opadajícího „nadšení z války“, musíme si přiznat, že ani u čs, brigády to nadšení jít do boje nebylo stoprocentní. Bojovat odmítl celý II. prapor 2. střeleckého pluku skládající se z ruských Čechů (starousedlíků), takže tento prapor nebyl u Zborova vůbec nasazen. Ale stále platilo, že těžko bychom v ruské armádě hledali odhodlanější jednotku než čs. brigádu.

Do útoku!

Druhý den Kerenského ofenzívy, 2. července 1917 v 05:15 hodin, zahájili Rusové v úseku XLIX. armádního sboru dělostřeleckou přípravu. Ta ale nebyla příliš silná a už vůbec ne účinná. Dělostřeleckou palbu spustila i druhá strana. Když podporučík Jan Syrový, velitel roty a pozdější legendární generál a národní hrdina, okřikoval své dva zvědavé vojáky (jeden se jmenoval Boháček), aby „zalezli a necivěli na to divadlo“, zasáhla ho nepřátelská střepina a kvůli tomu přišel o pravé oko.

Jeden ze schopných legionářů tak byl vyřazen již před začátkem útoku. Naštěstí tam byli jiní a jiní. A že byli potřeba! Vždyť už v předchozích dnech museli samotný plán útoku brigády promyslet čs. důstojníci velící praporům a rotám, protože někteří vyšší ruští velitelé v naší jednotce ve svých funkcích naprosto selhali ještě před bojem.

Situační schéma zborovského bojiště

Krátce po deváté hodině vyrazil jako první do útoku úderný oddíl šedesáti granátníků z I. praporu 1. pluku. Každý z těchto „úderníků“ měl deset ručních granátů proti živé síle a dva těžké ruční granáty na ničení překážek z ostnatého drátu. Pušku měl jen každý druhý. Úderný oddíl neohroženě překonal 600 kroků k rakouským liniím, pod palbou, přičemž tvořil průchody v drátěných překážkách těžkými granáty. Útok strhl další roty praporů 1. pluku.

V půl desáté se s krátkým zpožděním do útoku zapojil i 2. pluk. Velení celého pluku se musel operativně chopit štábní kapitán Radola Gajda (původním jménem Rudolf Geidl), který byl velitelem jeho I. praporu. Ruský velitel 2. pluku totiž podlehl před útokem vábničce alkoholu a zlil se do němoty.

Pokud se ptáte, kam se poděl 3. pluk, tak jeho I. prapor postupoval s 1. plukem a II. prapor se 2. plukem. Vojáci všech tří pluků brigády tak začali vybojovávat jednu z nejslavnějších bitev naší historie.

Naši vojáci však byli i na druhé straně. Kromě Němců, Maďarů a Rumunů stáli proti legionářům také jejich krajané, příslušníci jindřichohradeckého 75. pěšího pluku a známí „pětatřicátníci“ z Plzně. A právě díky tomu získala v této bitvě Československá střelecká brigáda nebývale velký počet zajatců.

Úder legionářů, kteří se museli vypořádat s mohutným systémem nepřítelem bráněných zákopů, kulometných hnízd a zátarasů, byl veden s nevídanou razancí. Překvapeni byli vedle nepřátel i samotní Rusové. Ti totiž počítali, že průlom zahájí dvě „finské“ divize na křídlech a až poté se přidají legionáři. Čs. brigáda však rakouskou obranu prorazila jako první a obě sousední divize měly velký problém se k nepřátelským zákopům vůbec dostat.

Celé kouzlo toho všeho tkvělo v použité taktice. Ruské jednotky totiž obvykle postupovaly ve zranitelných rojnicích, ale Čechoslováci útočili rychle, během a přískoky, v malých skupinách po šesti až 18 mužích, přičemž ke krytí využívali terénní nerovnosti. Tuto taktiku se dokonale naučili při průzkumných misích v předchozích měsících a letech.

Již v deset hodin měli pod kontrolou celé první rakouské obranné postavení ve svém útočném pásmu. Spojovacími zákopy se řítili na druhou linii a i ta v zápětí padla. Úkol určený čs. brigádě splnila tato beze zbytku. Nakonec asi i samotní legionáři byli takovým úspěchem zaskočeni a bez hlubšího rozmyslu z vlastní iniciativy dobyli i poslední, třetí linii.

Během bitvy u Zborova postoupila Československá střelecká brigáda do hloubky přesahující čtyři kilometry, ruské velení však nebylo pro chybějící zálohy schopné průlom fronty na tomto úseku využít k dalšímu postupu. Legionáři zajali na 4200 vojáků, ukořistili 15 děl a desítky kulometů. Ztráty brigády činily přibližně 200 padlých a 1000 zraněných.

Kromě jmen zmíněných v textu výše se bitvy zúčastnili další vysocí důstojníci první republiky či pozdější politici: Stanislav Čeček, Emanuel Moravec, Rudolf Medek, Zdeněk Fierlinger či pozdější prezident Ludvík Svoboda (na rakouské straně často zmiňovaný Klement Gottwald byl v té době hospitalizován ve vojenské nemocnici ve Vídni se zraněním utrpěným dříve).

Vítězství legií u Zborova se nakonec stalo jedním z mála úspěchů celé Kerenského ofenzívy. Postup ruské armády se zastavil po necelých dvou týdnech a o pár dní později, 19. července, přešla rakouská a německá vojska do protiútoku. Tomu ruská armáda nebyla schopna odolávat a centrálním mocnostem se během několika dní podařilo postoupit o téměř 250 kilometrů. Za ústupových bojů pak byli legionáři jako jedni z mála schopni klást účinný odpor.

Zdroje a doporučená literatura:

  • časopis Areport 06/2013, 06/2017
  • J. Fidler: Zborov 1917. JOTA, s.r.o., Brno, 2003
  • vhu.cz