I mistr tesař se někdy utne. Přesně v duchu tohoto známého českého přísloví absolvoval nedávno akrobatický letec Martin Šonka republikový šampionát v Chotěboři. Kvůli školácké chybě tam málem přišel o domácí titul.
„Odevzdal jsem špatný formulář. Prostě jsem rozhodčím poslal jinou sestavu, než jakou jsem pak ve skutečnosti letěl,“ vrátil se ke svému přehmatu devětatřicetiletý rodák z Dvora Králové nad Labem, který letos jinak prožívá téměř dokonalou sezonu.
Šonka a jeho vzdušný tanec na záběrech z roku 2014:
12. února 2014 |
V únoru vyhrál jako vůbec první Čech v historii závod série Red Bull Air Race v Abú Zabí. A ani v dalších dvou dílech soutěže si potom nevedl špatně. V San Diegu skončil pátý a začátkem června si z japonské Čiby přivezl třetí místo.
Stala se vám už někdy podobná chybička, jakou jste udělal před několika málo dny při domácím šampionátu?
Ona to byla pořádná chybička. (usmívá se) Je pravda, že už předtím jsem si třeba špatně nakreslil tahák do letadla nebo jsem překoukl řádek a udělal jiný prvek, než který byl na řadě. Ale vždycky šlo jen o jeden zkrat. V Chotěboři jsem za svůj let nedostal ani bod.
Byl jste na sebe hodně naštvaný?
To víte, že ano. Pocity se ve mně pořádně míchaly. A taky jsem si řekl: přece není možné, abys to celé prohrál takovouhle blbostí.
Takže jste to ani přes šestisetbodovou ztrátu nezabalil a věřil, že ještě můžete vyhrát?
Jasně. Do dalších letů jsem pak šel s tím, že se musím maximálně soustředit a už si nemůžu dovolit ani sebemenší chybu. A naštěstí se mi to nakonec povedlo zvrátit.
Ve finále tak budete na letošní šampionát v Chotěboři vzpomínat v dobrém?
Mně se v Chotěboři vždycky dobře létá. Je tam super parta lidí, která všechny závody pokaždé skvěle připraví. A přestože třeba letos občas foukal silnější vítr, odlétali jsme v naší kategorii unlimited čtyři sestavy, což je dost. Užil jsem si to.
Já se ještě jednou vrátím k té zmiňované chybě. Asi budete souhlasit s tím, že je pořád lepší udělat takovýto administrativní přešlap než potom nějaký přímo ve vzduchu?
Samozřejmě, tam na chyby není prostor. Však já už se teď tomu špatnému odevzdání sestavy taky směju, zvlášť když to nakonec dobře dopadlo. Ale udělat něco podobného třeba při mistrovství světa nebo Evropy, tak to bych už asi nedohnal. Proto doufám, že jsem si to tímhle závodem vybral a už se mi nikdy nic podobného nestane.
Dělali si z vás kolegové kvůli tomu legraci?
O tom nepochybujte. (směje se) Ovšem je taky pravda, že se nejprve podívali, v jakém jsem právě rozpoložení. Takže buď kolem mě chodili velkým obloukem, nebo si mě dobírali. Každopádně si mě vychutnali se vší parádou.
Martin Šonka
|
Věděl jste vždycky, že z vás jednou bude pilot?
Věděl jsem, že jím chci být. Byl to můj sen už odmalička. Zpočátku jsem se chtěl stát stíhacím pilotem, protože o akrobatickém létání jsem toho tehdy ještě moc nevěděl. A když jsem ho pak okusil, poznal jsem, že je to nejvíc, co mě baví.
Zdědil jste vášeň pro létání po někom z rodiny, nebo jste byl v tomto směru jakousi bílou vránou?
Tak napůl. Je sice pravda, že u nás nikdo nikdy nelétal, nicméně můj táta je veliký fanda do létání. Jeho knihovna je z 90 procent plná knih o létání a o pilotech a já v nich už jako kluk listoval. Navíc mě pravidelně bral na letiště, takže jsem si k létání postupně vybudoval pevný vztah. Měl jsem v sobě zakódováno, že musím lítat.
Rodiče se o vás nestrachovali? Zejména maminky jsou v tomhle směru vždycky dost bojácné...
Oni už jsou oba ode mě zvyklí na všechny možné ptákoviny. Ale samozřejmě se mamka asi bála. Pokaždé mi říká: Jestli se zabiješ, tak mi nechoď domů. (usmívá se) Každopádně jak mamka, tak i taťka mi strašně moc fandí.
Jaké ptákoviny jste měl přesně na mysli?
Třeba skákání padákem nebo létání letadlem pod skákajícím autem a podobně. Opravdu už si oba zvykli na to, že tyhle věci jsou součástí mého života. Každopádně zbytečně neriskuju.
A vy sám jste se ve vzduchu nikdy nebál?
Asi ani ne. Samozřejmě respekt v sobě nikdy nedusím, protože vím, že je důležitý. Možná jakousi formu strachu mám ve chvíli, kdy letím přes moře a přede mnou ani za mnou není žádná pevnina. V tu chvíli si člověk uvědomí, že kdyby mu vysadil motor, tak má jen dvě možnosti - buď vyskočit, nebo přistát na hladině. Proto vždycky poslouchám každé škytnutí motoru a přemýšlím, jestli tam patří, nebo ne.
Už jste přemýšlel, co byste chtěl dělat, až se sportovním létáním jednou skončíte?
Zatím na to moc nemyslím. Závodění mě baví, takže bych u něj rád ještě nějakou dobu vydržet. Každopádně vím jistě, že bych chtěl jakoukoliv formou zůstat u letadel. Je to moje celoživotní vášeň.
Takže si sebe dovedete představit jako trenéra či leteckého instruktora?
Určitě. Nebo bych třeba mohl někoho vozit na jednání. Cokoliv. I kdybych měl třeba zametat hangár, tak to budu dělat rád, pokud se u toho budu moct koukat na letadla.
Kdysi jste býval armádním stíhacím pilotem gripenů...
Ano, ale kvůli závodění v Red Bull Air Race jsem pak žádal o delší neplacené volno. A neúspěšně. Armáda mi dala na vybranou - buď budu stoprocentní voják, nebo nebudu voják vůbec. A já si vybral sportovní kariéru. I když si dodneška myslím, že jsem mohl v armádě zůstat. Mrzí mě to. Zase na druhou stranu jsem otevřel jinou kapitolu svého života.
Když už jste zmínil Red Bull Air Race, tak vám se letos v téhle sérii daří moc dobře. Aktuálně jste druhý. Kdy je na programu další závod?
O víkendu v Budapešti, takže se momentálně připravuju na odlet do Maďarska.
O vás se dá asi skoro říct, že jste víc ve vzduchu než nohama na zemi. Nebo ne?
(směje se) Kéž by to tak bylo. Zatím je to ale bohužel pořád ještě tak, že jsme častěji nohama na zemi. Ovšem čím víc jsem ve vzduchu, tím jsem spokojenější.
