Navíc snímek Pěkně blbě vyšel ze skutečnosti, čímž ulamuje hrot posměchu nad srdceryvnou fikcí, a hlavní roli v něm hraje jeho skutečný aktér, takže neustálé vědomí autenticity kdesi v divákově podvědomí přihazuje body. Především však vtipně klame tělem: romance tu stojí až na druhém místě.
Slečna totiž kvůli nemoci tráví většinu filmového času v umělém spánku, aniž tuší, jak se mění vztahy kolem ní. Tedy poměr jejího přítele, syna muslimů s profesí sólového baviče, k rodičům, před nimiž ji zapírá, i k jejímu otci a matce, kteří ho zatáhnou do vlastní krize.
Právě tam, kde vypráví o rodičích a dětech, je Pěkně blbě nejsilnější, protože se nebojí ani nejčernějšího humoru. Politickou nekorektnost nechápe jako vulgárnost, nýbrž osvobozující smích na ostří nože. Třeba když lékařka líčí rodině vážný stav pacientky v místnosti pro pozůstalé: „Jinde nebylo volno“.
Ukázkově, bez laciného sluníčkářství, film pracuje s politickými motivy. Scéně, kdy svého případného pákistánského zetě manželé trapně zpovídají, co míní o 11. září, a on jim odpoví velmi brutálním vtipem, konkuruje jen ještě vypjatější reakce možné tchyně na představení stand up comedy, kde dojde na islámský stát. A pořád je to přitom legrace. Ne třaskavá, ale chytrá, civilní, příjemná.
