Když se pak od svého šéfa dozvíte, že právě vy budete tím, kdo usedne na místo spolujezdce a společně s jihlavským rallyovým závodníkem Martinem Prokopem absolvuje v jeho soutěžním speciálu Ford F-150 Raptor jízdu v těžkém terénu, může vám přes poměrně teplé počasí posledních dnů trochu zmrznout úsměv na rtu.
Přesně tak, jako se to stalo mě.
Snažil jsem se však včera dopoledne zůstat klidný.
Přes naoko soustrastné pohledy škodolibých kolegů, i přes jejich uštěpačné poznámky o tom, že jogurt k snídani byl poměrně dobrý nápad, protože „půjde ven relativně rychle“.
Ve vojenském prostoru jsem poznal tvrdší část Dakaru
Po příjezdu do bývalého vojenského areálu Pístov jsem však už určitý neklid pociťoval. A když Martin Prokop zúčastněným začal vyprávět o tom, že „trať je hodně tvrdá. To svezení není úplně příjemné, není to žádný luxus“, říkal jsem vedle stojícímu kolegovi: „No, zrovna to jsem potřeboval slyšet.“
Zapomeňte na jízdu v maximálních rychlostech kolem 160 až 180 kilometrů za hodinu, kterou při některých etapách slavné Rallye Dakar sledujete v televizi. „Předvedu vám tvrdší část Dakaru,“ slíbil Prokop. „Je to spíš pomalejší část. I když zase ne vyloženě trial, který se na Dakaru taky jezdí. Žádné vyjížďky a sjezdy na jedničku.“
„Trať je hodně tvrdá. To svezení není úplně příjemné, není to žádný luxus.“ Martin Prokop o trati v bývalém vojenském prostoru v Pístově |
Připouštím, že jsem milovníkem rychlosti nikdy nebyl. Vzpomínám, jak ještě v autoškole se mi, ve chvíli, kdy ručička na tachometru vystoupala nad sedmdesátku, skoro až rozklepala kolena. A ani po letech nejsem za volantem žádný Schumacher.
Na druhou stranu: už předem jsem kolegům avizoval, že raději sednu do rallyového speciálu než do kabiny letadla s Martinem Šonkou: „Tady to aspoň jezdí po zemi. A v každý okamžik víte, kde jste.“
Pocit bezpečí před mojí první jízdou v soutěžním voze mi nezvedl ani krátký „pokec“ se zkušeným Prokopovým navigátorem Janem Tománkem. „Když jsem jednou takhle na jízdu pozval svého kamaráda a volal jsem mu o týden později, sklíčeným hlasem mi řekl, že je v nemocnici se žlučníkovými kameny. Asi se mi uvolnily při jízdě.“ Když jsem nasedal do auta, zkusil jsem ještě Martina Prokopa nenápadně požádat o ohleduplnější zacházení. Když nám propojili mikrofon, připomněl jsem mu: „Martine, víš, že jsem na tebe byl vždy hodnej. Tak dnes buď hodnej ty na mě.“
Nechat si upravit rychlost? Ne, něco vydržím!
Juniorský mistr světa z roku 2009 a tradiční účastník světového šampionátu v automobilových soutěžích se jen usmál. Aspoň na chvíli zvedl oči od svého mobilu, kde si mezi tím, než mě usadili, psal v chatu na jedné ze sociálních sítích.
„Sakra, já se tu nervuji a on je tak klidný,“ napadlo mě.
JDEME NA TO. Jdeme na to! Poté, co mě jeden z mechaniků uvázal na místo spolujezdce (podobně pečlivě jako já dávám své dítko do autosedačky), stačil jsem ještě ukázat, že je vše OK. Po chvilce a „ostrém“ startu už bylo o něco hůř.
Vzpomněl jsem si, že při úvodním slovu nás ostřílený soutěžák vyzval: „Jestli máte někdo nějaký zdravotní problém nebo se necítíte úplně fit, tak mi to řekněte, až vlezete do auta. Abychom když tak tu rychlost upravili,“ požádal Prokop.
„Většinou to nějak projedeme, ale můžeme do určitých úseků najet malinko zleva nebo zprava. A ten náraz může být větší, než sám očekávám,“ varoval. „Takže kdybyste měli nějaký problém, tak mi to fakt řekněte. Ať vás to pak zbytečně nebolí.“
Přemýšlel jsem: mám ho opravdu o opatrnější jízdu požádat? „Ale ne, prostě něco vydržím,“ zavrhnul jsem tuto myšlenku okamžitě.
Navíc jsem se cítil relativně bezpečně. Vždyť do sedadla mě připoutali pětibodovým pásem. „Podobným, jaký mají v autosedačce naše děti,“ napadlo mě.
Ještě jsme se ani nerozjeli a já si uvědomil, že je mi vedro. Slunce příjemně svítilo, navíc nehořlavá kukla pod helmou udělala své. „Aspoň se trošku vypotíme,“ usmál se Prokop při mé poznámce. „Jasně, v písečných dunách jihoamerické soutěže nebo v poušti v Kataru, odkud se ‚náš‘ vůz vrátil jen o dva dny dříve, nemůže být klima příjemnější,“ došlo mi.
Bránil jsem se drobným nárazům do hlavy
Po krátkém rozjezdu Prokop bleskově přidal plyn. A já najednou cítil, jak mi hlava letí vzduchem. Bum! Helma se zastavila o střechu. Poprvé a zdaleka ne naposledy. Zatímco fanoušci rallye by si dravou jízdu určitě užívali, já se snažil zabraňovat opakovaným drobným nárazům. „Vydrž, čekají tě jen dvě kola,“ říkal jsem si stále.
Při prvním jsme prolétli jedinou z místních kaluží. Následoval ohromný gejzír. „Aspoň bude mít Petr co fotit,“ všiml jsem si kolegy fotografa z MF DNES.
Ve druhém kole jsem se přistihl, že si pomalu začínám na pro mě drsné dobrodružství zvykat. Přesto, zhruba čtyřminutová jízda mi stačila. „A teď si vem, že takhle jedeš třeba pět hodin v kuse,“ vrátil mě Prokop do atmosféry exotické soutěže. „Ale to je zkrátka Dakar. Žádná soutěž pro slečinky.“
Uznávám, na podobné kousky nejsem. Ale klíčový úkol dne jsem zvládl – přežil jsem! A dokonce ve zdraví dopsal i tuto reportáž.
Jen se trochu bojím, aby příště nepřišla podobná pozvánka třeba z Chotěboře, kde se zrovna v těchto dnech koná mistrovství republiky v letecké akrobacii.
„Pane Šonko, prosím, ještě ne!“
