Nejstarší místní obyvatelka je Maria Siváková, brzy jí bude osmdesát let. Říká, že by z osady už nikdy neodešla. A přitom žije v hliněné chatrči bez vody, s elektrickou přípojkou od sousedů, co mají to štěstí, že mají elektřinu. Kromě ní obývá značně chatrný příbytek i její vnučka se čtyřmi dětmi.
„Za války jsme utíkali do lesa, tak jak jsme byli. Jen v bačkorách, každou jsme měli jinou. Žili jsme tak, že ani nevím, jak to pojmenovat. Chodili jsme na pole sbírat brambory, co tam ještě zbyly, abychom měli co jíst. Táta umřel, nebylo mu ani třicet let. Máma musela chodit žebrat,“ vzpomíná Siváková.
Vypráví, jak z osady chodila pracovat celý život do místního družstva, kde většinu života trávila na poli. A líčí také to, jak museli balit čerstvě narozené děti do oblečení, které zrovna měli na sobě. „Potom jsme neměli v čem chodit. Bylo to stejné jak v šestnáctém století,“ dodává s úsměvem. Ani dnes se prý ale nemá o moc lépe. Peníze, které dostává od státu jako důchod, jí nestačí ani na léky. Kolik ale přesně dostává, neumí říct.
Když vcházíme do chatrče, pláče. Chatrč je vyspravena hlínou a na mnoha místech se rozpadá. Problémová je hlavně střecha. „Když prší, musím dávat pryč i peřiny, aby nenamokly, když teče dovnitř,“ dodává. „Ale neodešla bych. Jsem na to už moc stará,“ dodává.
Když děti mají děti
Jiný názor má třicetiletá Monika. V osadě se nenarodila, navíc žila dřív v nedalekém Bardejově. Nedostatků si tak všímá víc než ti, kteří se v osadě narodili. „Nedodělala jsem školu a hned v šestnácti otěhotněla. Můj muž nyní pracuje v Česku, na dálku živí celou naší rodinu. Mám čtyři děti,“ říká Monika.
„Moje dcera chce být policajtkou a já budu dělat všechno proto, abych jí v tom pomohla. Ale vím, že jde hlavně o peníze. Protože můj manžel pracuje, moje děti nemají nárok na stipendium,“ dodává.
Jako poválečné Slovensko. Jak se žije v romské osadě na východě země |
Za loňský rok byla rodina pohromadě jen třikrát. Jinak všechna starost o domácnost a o děti leží na Monice. Říká, že nejhorší je to hlavně v zimě, protože se musí postarat i o dřevo na topení. Žije v řadovém domku, kde má dva pokoje a malou kuchyň. Na rozdíl od mnoha ostatních má v bytě i koupelnu a záchod.
„Málo gádžů nás dokáže pochopit. Hlavně proto, že si myslí, že když jsme na sociálce, tak se máme dobře. Tady ale málokdo žije ze sociálky,“ tvrdí žena.
Mluví o tom, jaká je ostuda, když místní děti mají děti. Není nic neobvyklého, že dívky rodí krátce po patnáctém roku života. Přiznává, že to bylo podobně i v jejím případě, právě proto to ale chce změnit.
„Svojí dceři říkám všechno. Problém je ale v tom, že tady si každý bere příklad z každého. Například když je tu patnáctiletá holka těhotná, tak jiné holce řekne, že to přece není problém. Je to smutná, hrozná realita,“ říká.
Chci pryč
Kdyby mohla, odešla by prý z osady okamžitě. Už po prvním dítěti chtěla odejít, ale to se jí nepodařilo. „Ze všeho jsem vinila rodiče. Přišli jsme sem, když mi bylo čtrnáct let. Tady jsem si rychle začala s frajerama a seznámila jsem se i se svým mužem. V šestnácti,“ opakuje.
Chtěla by do Čech, kde pracuje její muž. Ale podle ní to není snadné. Byty v Česku jsou drahé a je potřeba hodně peněz dopředu. V osadě má navíc rodinu a rodinné vazby jsou pro Romy důležité.
Ve větším městě je podle ní všechno jinak. Kvalitnější školy a hlavně víc informací, ke kterým se lidé v osadě zkrátka dostat nemůžou. Už jen proto, že se s nimi nikdo nechce bavit. A místní Romové často ani neví, že se mohou ptát. Na zastupitelstvo chodí jen ona a jeden z místních aktivistů, který ale v osadě osobně nežije. Monika to chce změnit. V budoucnu hodlá dostudovat a kandidovat do místního zastupitelstva. Teprve potom má šanci podle svých slov osadě nějak prospět.
Jak to vypadá v osadě Zborov:
