Dvaačtyřicetileté ženy mají pěti až sedmiprocentní šanci, že otěhotní. „Od 35 let totiž kvalita vajíček klesá,“ říká odborník na umělá oplodnění Štěpán Machač. Jeho domovská síť klinik FutureLife, která patří fondu Hartenberg, jenž spravuje peníze Andreje Babiše, se nově rozrostla o kliniku v irském Galway.
V Irsku už kupujete třetí reprodukční kliniku. V čem je pro vás tato země zajímavá?
Souvisí to nejen se strategií skupiny, ale také s tím, že o irském systému asistované reprodukce máme určité právní povědomí. Už když jsme s Reprofitem začínali, někdy před sedmi osmi lety, měli jsme v Irsku partnera. A zatímco do Velké Británie chce každý, protože jde o velký trh, v Irsku nikdo nebyl. Navíc jsou to velmi dobří pacienti.
Štěpán Machač (46)vystudoval všeobecné lékařství na Lékařské fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Zaměřil se na gynekologii a porodnictví, po získání atestací se začal specializovat na reprodukční medicínu. Absolvoval zahraniční stáže ve Velké Británii a ve Španělsku. Od roku 2006 pracoval jako IVF specialista brněnské kliniky Reprofit, nyní je vedoucím lékařem IVF Clinic v Olomouci. Současně působí jako člen správní rady sítě klinik Future Life. |
Jak to myslíte?
Vědí, jakou léčbu chtějí, jak bude probíhat a nemají obecně přehnané požadavky. S řadou jiných národností, třeba s Němci či Brity, to není tak jednoduché. Jsme stále vnímáni jako východní Evropa, někdy nám moc nevěří, nebo mají přehnané požadavky.
Irsko je silně katolická země. Jak je tam podnikání na poli umělého oplodnění vnímáno?
Jsou vděční za děti, protože Irů v Irsku moc není, hodně jich odjelo. A čelí specifickým problémům. Protože jich je na ostrově málo, nemohou mít darované spermie ani vajíčka, legislativa to neumožňuje. Ale k léčbě neplodnosti jako takové jsou velmi otevřeni, jako třeba Britové. Není to jako na jihu Itálie či v Polsku, kde jsou vůči tomu hodně konzervativní.
Prosazují se v reprodukční medicíně nějaké nové trendy? Co se mění?Mění se to ve dvou směrech. Jednak vývoj medicíny a laboratorních technik umožnil opustit myšlenku, že bychom ženě měli dávat víc vajíček, víc embryí a co nejčastěji to opakovat. Správná metoda je taková, že se vybere jedno embryo, aby ta paní neměla dvojčata, a geneticky se otestuje, aby nepotratila či neměla dítě s Downovým syndromem. Jinými slovy, snažíme se dát ženě co největší šanci porodit zdravé dítě při menším počtu cyklů. To umožnila lepší technika mražení a rozvoj genetických metod.
A ten druhý směr?
Ten je o přístupu. Jde o trend, který přichází ze Západu. Dříve se řeklo, použijeme tuto metodu a basta. Dnes jsou lidé mnohem informovanější a doktoři jim častěji než dříve sdělují věci, které nejsou tolik příjemné. Třeba to, že šance otěhotnět je u dvaačtyřicetiletých žen jenom pět až sedm procent.
Říkáte pět procent, kliniky se však často chlubí tím, že úspěšnost léčby překračuje 50 procent. To jsou úplně jiná čísla...
To vychází z věku pacientek. Od 35 let kvalita vajíček klesá, ať už jde o genetickou informaci nebo o energii vajíčka. Zatímco v 25 letech potřebujete na jedno dítě v průměru tři čtyři pohlavní styky, neboli tři až čtyři vajíčka, v těch 42 jich je potřeba 12 či 15. Dnes se pro srovnání používá „take-home-baby rate“, tedy pravděpodobnost, že si domu „odnesu“ zdravé dítě, ne že jen otěhotním. A tento údaj je velmi závislý na věku ženy a na kvalitě spermií. Před 15 lety to bylo kolem 25 procent, dnes se pohybujeme někde mezi 40 až 55 procenty, ne víc.
Liší se tohle číslo nějak ve srovnání se západními klinikami?
To číslo je stejné, platí v zásadě pro celou bělošskou populaci. Ale třeba u starších žen, kterým je 45 let, je vyšší, protože se používají kvalitnější vajíčka od mladých dárkyň. Našim klientkám, které chtějí otěhotnět z vlastních vajíček, je nejčastěji mezi 35 a 40 lety. Jim už nemůžete slibovat, že budou mít padesátiprocentní úspěšnost, protože jejich vajíčka už nejsou tak kvalitní, jako když jim bylo o deset let méně. Úspěšnost se pak pohybuje mezi 30 až 35 procenty.
Lze dítě „garantovat“? Platí to, že pokud se bude provádět nekonečný počet pokusů, jednou žena otěhotní?
To záleží na stanovení diagnózy. Musí být jasné, proč to nejde. U mnoha diagnóz, pokud má třeba muž nepohyblivé spermie, nebo žena nemá průchodné vejcovody, či má svalové uzly na děloze, či jinou nemoc, tak to nemůžeme garantovat. Ale pokud je jediný problém věk a použijeme darovaná vajíčka, tak se to garantovat dá. Existují kliniky, které řeknou, že pokud během tří cyklů neporodíte zdravé dítě, tak vrátíme peníze. I my to máme v portfoliu, ale zatím jen pro příjemkyně vajíček.
Na kolik jeden cyklus umělého oplodnění vyjde?
V České republice hradí pojišťovna zhruba 50 tisíc korun na jeden cyklus. Polovina z této částky je za léky, druhá za techniku a léčbu samotnou – za ultrazvuky, za odběry, za veškerý servis. To pojišťovna uhradí čtyřikrát za život ženy do 39 let.
A co v Evropě, jsou ceny stejné?
Třeba v Irsku je cena dvojnásobná. Léky jsou stejně drahé, ale lidská práce výrazně dražší. Přístroje tam mají stejné, někdy dokonce i starší. Ve Velké Británii jdete buď do státní kliniky, pak to máte hrazené ze zdravotního pojištění, ale dělají to jen některé kliniky, často se čeká rok a půl až dva, než se dostanete na řadu, nebo jdete do soukromé kliniky, která to dělá dvakrát dráž než státní. A vyjde to na čtyřnásobek české ceny.
Jaký podíl v českých klinikách tvoří zahraniční klientky?
Záleží na tom, jak kliniku profilujete. My máme na Moravě tři kliniky, ta v Brně se specializuje na zahraniční klientelu a darování vajíček. Tam jsou tři čtvrtiny klientek ze zahraničí. Naopak v Olomouci a v nově otevřené ostravské pobočce je 95 procent klientů z Česka. Třeba pražský Gennet z naší skupiny má jednu kliniku pro zahraniční klienty a druhou pro domácí.
Přibývá v poslední době neplodných párů, nebo je to pořád stejné?
Myslím, že se to nezhoršuje v tom smyslu, že žena, které je 39 let, ztrácí plodnost stejně, jako ji ztrácela v roce 1910. Ale jde o to, že ženy opravdu plodí pozdě. Průměrný věk rodičky je dnes třicet let, v roce 1990 to bylo o osm let méně. Je spousta párů, kdy má starší dáma mladšího muže, je ve druhém vztahu a chce svému partnerovi ještě dítě přinést. Jde třeba o dvacet procent naší klientely. Jinak se celkově udává, že neplodný je každý šestý sedmý pár.
Kolik dětí se narodí s vaší pomocí?
V Česku se narodí po IVF, tedy té nejběžnější metodě umělého oplodnění, něco kolem tří procent dětí, ale celkově – pouze s radou od nás nebo jinými metodami – je to až pět procent dětí. Ale třeba v Dánsku to bylo loni devět procent dětí narozených z asistované reprodukce. To už je opravdu hodně.
Jak se díváte na návrh, že právo na umělé oplodnění by měly dostat i ženy bez partnera, o čemž nyní rozhodují poslanci?
To je trend, který k nám jde z liberálnějších zemí jako Francie, Belgie či Velká Británie. Pokud žena touží po dítěti, má u nás nyní několik možností. Buď si spermie někde sežene, nebo si přivede „partnera“ a s ním to absolvují, což pro nás není zrovna optimální, nebo vycestuje do zahraničí. Jsem pro to, aby se ta možnost alespoň částečně otevřela, je zbytečné, aby naše ženy jezdily na inseminaci dárcem za hranice, zvlášť když je Česko taková velmoc v asistované reprodukci. Říkám však, že bych částečně nedoporučoval, aby se léčily třeba už single pětadvacetileté ženy.
Měl by se posouvat věk, do kdy je možné provádět umělé oplodnění?
Diskutuje se o tom, zda neposunout věk, do kdy se hradí ze zdravotního pojištění. Máme možnost léčit ženy do 49. narozenin, ale ženy nad 39 let jsou už samoplátci. Byl bych pro, aby se jim ze zdravotního systému přispívalo, léčba je drahá. Cyklus s darovanými vajíčky vyjde na 80 či 90 tisíc korun a některé to vzdávají jen z finančních důvodů. Je to škoda, z toho může být spoustu zdravých dětí.
Jak se stavíte ke genetickým modifikacím, třeba k tomu, aby si pár vybral, že chce mít modrooké dítě?
Proti tomu jsem ze zásady. My neděláme nic jiného, než že dáme vajíčko se spermií dohromady a připravíme jim nějaké podmínky. Moc do toho nezasahujeme. Ale nevím, proč by si pár měl volit pohlaví dítěte nebo proč třeba odstraňovat něco, co má v sobě mít.
Na vaší brněnské klinice došlo začátkem roku k chybě se záměnou embrya. Prohlásili jste tehdy, že to byl omyl jednotlivce, ne systému. Co jste udělali, aby k tomu již do budoucna nedocházelo?
Trápí nás to, je to to nejhorší, co se může stát. Popravdě řečeno, taková chyba se zcela vyloučit nedá, je to lidská práce. Ale ten incident nás vedl k tomu, že jsme jako první v republice zavedli systém čárových kódů, kde vám neumožní udělat nějaký další krok, než vše řádně zkontrolujete. Bez kontroly třeba neotevřete zkumavku.
Celé zdravotnictví se potýká s nedostatkem lékařů i dalšího personálu, týká se to i vás?
I my s tím máme problém. Asistovaná reprodukce je až nadstavbový obor, nejdřív musíte být gynekolog a porodník, až pak můžete dělat reprodukční medicínu. Nedostává se nám specialistů. Nemáme dobře zavedený školicí systém pro mladé lékaře, abychom je přilákali k našemu oboru, naučili je to a dali jim perspektivu. Dělá se to jen v malém počtu státních zařízení a ta soukromá nemají tak propracovaný systém. Třeba ve Španělsku, kde startovali ve stejné době jako my, jsou na tom nyní lépe, protože se mnohem víc věnovali mladým.
Podívejte se na reportáž z návštěvy centra asistované reprodukce v Praze:
21. května 2017 |
