Při prvním (a možná i posledním) společném evropském šampionátu: debutující...

Při prvním (a možná i posledním) společném evropském šampionátu: debutující Amálie Hilgertová (vlevo) pronikla do semifinále, teta vypadla v kvalifikaci. | foto: A. Svoboda, kanoe.cz

Jedna Hilgertová druhé Hilgertové: Předávám ti žezlo, rodinné pádlo

  • 1
Tacen (Od našeho zpravodaje) - Amálie Hilgertová válčila v peřejích a teta Štěpánka utíkala po břehu, hlasitě fandila. Dvojnásobná olympijská vítězka hnala juniorskou mistryni světa. Na krátkou chvíli se jejich kariéry proťaly. Už brzy budou každá kráčet jiným směrem.

Dělí je 30 let věku.

Mistrovství Evropy v Tacenu se stalo prvním a pravděpodobně i posledním šampionátem kajakářek na divoké vodě, kde se potkaly v roli závodnic. „Mělo to své kouzlo být tu spolu,“ shodly se.

Pro tu starší to byl začátek konce.

Pro tu mladší konec začátku.

Kdybyste mohly, co byste si jedna od druhé vzaly?
Štěpánka: Amálka má krásné maturitní šaty. Ale asi bych se do nich nevešla.
Amálie: Brala bych tetinu tréninkovou píli. S tou mívám problém.
Štěpánka: Přitom podle mě s Jířou (Prskavcem) trénujete daleko víc než my. To já bych potřebovala do závodů tvoji uvolněnost. Nemám ji v povaze a s věkem se to spíš zhoršuje.
Amálie: No, já jsem spíš taková dost neorganizovaná.
Štěpánka: A já extrémně organizovaná. Chtělo by to zprůměrovat.

Napadá vás nějaký spontánní čin z poslední doby?
Amálie: Připravovala jsem se, jak půjdeme oslavit konec české kvalifikace, už jsem byla ve dveřích a pak jsem se spontánně rozhodla, že jsem strašně unavená, a šla spát.
Štěpánka: Jestli ty už nejsi stará...
Amálie: Nejsem! Dělala jsem zároveň maturitu, bylo toho moc.

Štěpánka Hilgertová

Dovedete si představit, že byste pádlovala i za dalších třicet let?
Amálie: Nééé. (vyděšený výraz) Tedy umím si představit tu letní část, ale absolvovat třicet zimních příprav? Ne, ne, ne. Ty mě zabíjejí.
Štěpánka: Přitom teď se díkybohu často konají v teple. Já byla poprvé v zimě za teplem až v Africe 1998. Neměli tam těžkou vodu, ale na zimní rozježdění to byl pro nás ráj. V lednu jsme ještě lyžovali a v únoru jsme se v Africe rozjezdili.

V Tacenu jste nyní naznačila, že jste patrně na vaší úplně poslední vrcholné akci. Skutečně?
Štěpánka: Je to pravděpodobné.

Neláká vás rozloučit se na mistrovství Evropy 2018 v Praze?
Štěpánka: Bylo by to stylové, ale nejdřív bych si ho musela vyjet. A tomu právě předchází ta zimní příprava. I mě letos přizabila.
Amálie: Navrhla bych, aby se v listopadu všichni slalomáři usnesli, odložili lodě, přes zimu jen lyžovali a zase až v březnu ty lodě vytáhli.
Štěpánka: Dovedeš si potom představit ty puchýře?
Amálie: Mně se nikdy nedělaly.
Štěpánka: To bys koukala, kdybys pět měsíců nepádlovala. Já to zažila. Přes zimu jsme nejezdili a pak v únoru vyrazili autobusem do Bretaně. Nešlo sice o úplně nejteplejší lokalitu, ale nebyly tam mrazy a to byl pro nás luxus. Vlezli jsme po dlouhé době na vodu a puchýře jsme měli hned.

Jak jste se vlastně navzájem začaly na vodě vnímat?
Amálie: Já poprvé tetu sledovala v televizi na hrách v Pekingu 2008.
Štěpánka:
Amálčiny začátky? Ona začínala hrozně nenápadně.
Amálie: Pořádně až tak ve dvanácti. Dlouho jsem vzdorovala.
Štěpánka: Její rodiče si na příkladu Amálčinych starších sourozenců uvědomili, že ji nesmí do ničeho tlačit. Ale cestu jí ukázali a ona se sama chytla. Koukala jsem tehdy, jak dělá náklony ve válcích, a říkala si: Vůbec se nebojí! Tak to bude dobrý.
Amálie: Zajímalo by mě, kam se to ztratilo. Teď se občas docela bojím.

Pamatujete si, Štěpánko, co vy jste dělala ve dvanácti?
Štěpánka: Úplně poprvé jsem držela v ruce pádlo. Doma se mě máma zeptala: Hele, nechceš zkusit jezdit na lodičkách? Ani jsem nevěděla na jakých, představovala jsem si pramičky na Vltavě. Nikdy jsem ten sport předtím neviděla. A najednou mě máma přivedla do oddílu Tesla Žižkov a já seděla v kajaku. Učila jsem se metodou šoků. Za měsíc už jsem jela na soustředění na Kamenici. Zvrhla jsem se, byl duben, málem sněžilo, já vylezla na břeh a čekala, že mě trenérka Renata Knýová pošle převlíct se do suchého. Jenže ona povídá: Je ti zima? Tak honem nasedni a pádluj, ať se zahřeješ.
Amálie: Mě to začalo bavit, až když přišly první závody. Jakmile mám před sebou závody, líp se mi trénuje. Věci jsem měla, protože rodiče je vyrábějí. Dostala jsem loď po tetě, modrého nomáda, sedla jsem do ní a jela. Teď má tu loď jedno z dětí Lukáše Pollerta.

Amálie Hilgertová

Jste široká rodina a zdá se, že držíte dost pohromadě. Je to tak?
Štěpánka: Až extrémně. Všechno slavíme spolu, každé narozeniny dospělých i dětí...
Amálie: ... a dokonce i svátky.
Štěpánka: Bylo nás dvanáct a teď ještě přibyli naši Peruánci, vzdálení synovci. Totální latinskoameričtí týpci, tmaví, ale rodem Hilgerti. Přišli sem studovat na vysokou.
Amálie: Až tady se naučili česky.
Štěpánka: Jeden si už i vzal Češku. Je jim mezi 25 a 30 lety a jmenují se Alois, Luis a Alonso. Teď chodí na rodinné sešlosti taky oni.
Amálie: Jo, je nás dost. Často se musím kamarádům omlouvat, že zrovna dneska nikam nemůžu, protože máme rodinnou večeři. A oni si myslí, že si vymýšlím a povídají: Vždyť jste ji měli nedávno.

Bavíte se při nich zase o vodě?
Štěpánka: Taky. Ale spíš třeba o věcech kolem naší rodinné firmy Hiko (vodácké vybavení), o jejím vývoji, o prezentaci...
Amálie: ... a o stížnostech.
Štěpánka: Amálka je dědička firmy.
Amálie: Rodiče se mě jemně zeptali, jestli bych ji jednou se sourozenci nechtěla převzít. Odpověděla jsem, že asi jo. Viděla bych v tom smysl. Rodiče tu firmu vypiplali a já si jejich práce nesmírně vážím.

Co byste si navzájem popřály do dalších let?
Amálie: Aby se tetě dařilo být uvolněná a aby slalom úplně neopustila.
Štěpánka: Moc se těším, až budu za tři roky sledovat nominaci na hry v Tokiu. Neříkám, že Amálka je favoritem, ale může o ně bojovat. A já jí hrozně budu držet palce.

Štěpánka a Amálie Hilgertovy

Pokud nebudete sama na startu.
Štěpánka: Pořád mě to baví, jenže na tak tvrdý trénink asi už nenajdu dost mentálních a fyzických sil. Vidím to i na docela rychlý konec, maximálně za rok, možná i dřív. Potřebuji mít na vodě příjemný pocit, ne abych se tam dřela a hrabala a smiřovala s tím, že tu protivodu už prostě na závěsu nevyjedu. Nejsem až tak moc soutěživý člověk. Budu dál sportovat pro radost, ale už ne závodit a poměřovat se.
Amálie: Mám si vsadit, že ještě budeš závodit? Sázky jsou zábavné.
Štěpánka: Amálčina rodina je totiž mimořádně hravá.
Amálie: Máme doma stolní hry, pořád je hrajeme a oni je nemají rádi.
Štěpánka: Když nás Marcela, Amálčina máma, chce vystrnadit z bytu, vytáhne hry a my odjíždíme. Naposledy nás chtěla nechat hrát Osadníky z něčeho, nakupovali dřevíčka a obilíčka a já musela odejít.
Amálie: Máma je zkoušela zlanařit na hry dokonce i tím, že vyrobila rodinné pexeso s fotkama.
Štěpánka: To jsme ještě neviděli.
Amálie: Dostali jste ho k Vánocům.
Štěpánka: Kdy? To bych si všimla. Někam se muselo zatoulat.

Vaše kariéry se protly dost možná jen na kratičko...
Štěpánka: ... ale jsem moc ráda, že se to teď v Tacenu stalo. Už jsem nevěřila, že k tomu dojde, že tak dlouho vydržím. Dočkala jsem se a udělalo mi to velkou radost.

I proto dokážete snáz skončit?
Štěpánka: V podstatě ano. Předávám ti tady žezlo, rodinné pádlo.

Chtěla byste mít rozlučkový závod, na který byste sezvala své bývalé soupeřky i přátele? Tak se to přece dělá.
Štěpánka:
Ne.

Prostě jen oznámíte, že končíte?
Štěpánka:
Rozhodně to neoznámím před mým posledním závodem. Jednak to možná nebudu vědět na sto procent a asi bych si ho pak ani neužila. Co kdyby se mi potom ten rozlučkový závod brutálně nevydařil?

Mohla by to být jen exhibice, pro zábavu.
Štěpánka:
Když to mně připadá takové zvláštní. Exhibici můžete dělat v krasobruslení. Odjedete při ní hezkou, i když míň náročnou sestavu na pěknou hudbu a výsledek bude i tak koukatelný. Ale já i slalom beru jako estetický sport a kdyby ten můj jízdní styl už nebyl koukatelný, neměla bych ani z té exhibice dobrý pocit.
Amálie: Já se nedávno ptala táty, proč se mnou už po své kariéře nechodil na vodu. A on mi říkal, že vodní slalom je hrozně nevděčným sportem, který když ho přestanete dělat vrcholově, je potom často jen utrpením.
Štěpánka: Právě, daleko víc si umím představit, že po kariéře půjdu na kolo, nebo na lyže než na vodu.

Na vodě byste se mohla stát trenérkou, ne?
Štěpánka: Asi spíš ne. Bavilo by mě trénovat zralejší závodníky, jenže na trénink dospělých nemám vystudováno. A na desetileté děti bych nejspíš neměla trpělivost. Nejsem přirozeně hravá, neuměla bych pro ně vymyslet dost zábavný trénink.
Amálie: Vidíš, to je proto, že s náma nehraješ ty hry.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž