Kdy se u vás epilepsie projevila poprvé?
Mám poúrazovou epilepsii. V první třídě jsme se klouzali se spolužákem, on mě shodil, spadl jsem hlavou na kachličky. Až zpětně se neurologové shodli na tom, že tam někde to začalo. Epilepsie má mnoho různých forem, já to mám tak, že to její ložisko vyhřezne a pak zase zmizí, není tam pořád.
Co je tím spouštěcím impulzem? Pokud vím, v Národním vám dávali za vinu, že jste si záchvat přivodil alkoholem, ale vy jste se bránil, že za tím bylo přetížení, nedostatek odpočinku.
Bylo za tím přetížení i můj životní „neřád“. Dnes jsou léky takové, že si na ně můžu v klidu dát pivo. Samozřejmě, pokud bych se opíjel tři dny, vím, že už by se objevily nějaké tiky, poznal bych na sobě, že je něco špatně. Já tehdy doplatil na to, že jsem byl v angažmá spolu s jiným kolegou, o kterém bylo známé, že epilepsii má, a díky němu měl každý jasno a přesně věděl, jak to při téhle nemoci chodí. Takže ač by se zdálo, že on mi tím prošlapal cestičku, tak mi spíš vykopal díru, protože mě s ním hodili do jednoho pytle. A to je taky důvod, proč nemám problém o tom otevřeně mluvit. Chci, aby bylo zřejmé, že forem téhle nemoci a jejích příznaků je spousta.
Tahle nemoc je natolik stigmatizující, že spousta lidí se ji ani neodvažuje pojmenovat a svou diagnózu schovává za různé neurologické potíže. Vy jste nikdy neměl problém přiznat, čím trpíte?
Jakmile jsem šel do angažmá, musel jsem projít vstupní zdravotní prohlídkou a bylo jasno. Ale třeba v Ostravě s tím žádný problém neměli. Pak už záleží na tom, jak se člověk k sobě chová. Pamatuju si, že jsem si vždycky říkal: „Proboha, hlavně ať se to nikdy nestane během představení“. Jediné, kdy jsem se kvůli epilepsii sesypal, bylo, když mi v deseti letech přišla poštou pozvánka na epileptický tábor. Věděl jsem, že tam budou lidi s různými formami té nemoci, některé museli třeba kurtovat, a u toho jsem nechtěl být. Druhá nepříjemná věc je, že když dostanete epileptický záchvat, úplně ztratíte vědomí a proberete se třeba až v sanitce, a máte pocit, že se musíte všem omlouvat. Je to takový pocit samoty a zároveň hrozné viny.
Ten stav, když jste mimo, si pak pamatujete? Je to jako halucinace?
Těžko říct. Všechny hmotné věci jsou přitom pryč a vy přesně víte, jak co funguje. Víte, že mozek je vesmír, svaly jsou půda, chlupy a vlasy jsou lesy, stromy, oči jsou nebe, zuby jsou hory, krev je voda. To všechno prostě pochopíte, vyletíte ze svého já.
Popisujete to jako trip na droze...
Je to něco jako LSD. Víte všechno. Ale přitom to není návykové, nechcete to zažívat každý den. Když se mi to stalo poprvé, vlítnul jsem do baru, co byl na škole, nadechl jsem se a chtěl to všem vyprávět. Ale pak mi došlo, že spirála toho poznání je taková, že když se zastavíte a řeknete si „teď už všechno vím“, tak už po té spirále nemůžete pokračovat dál. A navíc bych jim asi připadal zralý na svěrací kazajku.
Celý rozhovor najdete v nejnovějším vydání týdeníku Téma.
Herec Jan Hájek udělal dojem ve filmu Kobry a užovky:
