Od roku 1939 vystupoval ve Státním divadle v Ostravě, kde vydržel 10 let.„Hudební inteligence, bohatá hlasová artikulace i dramaticky znějící a přitom měkká výška. Čistá výslovnost, žádoucí vroucnost a bystrý hudební cit.“ - tak vypadala jedna z mnoha válečných recenzí. Baryton Přemysla Kočího kritici chválili.
Po roce 1945 přicházejí lukrativní nabídky z Prahy, Brna i Bratislavy. Kočí si v Národním divadle s úspěchem zahrál Tomše ve Smetanově Hubičce. Jako ostravský patriot ale zůstává věrný severní Moravě.
Do jeho osudu zasáhl v roce 1949 proslulý ministr Zdeněk Nejedlý. Dopisem mu nařizuje, aby přijal angažmá v Národním divadle. A Kočí komunistické ikoně ustupuje. V Praze se mu jako sólistovi daří. Během umělecké dráhy ztvárnil desítky barytonových rolí.
Když slavil osmdesátiny, povzdychl si, že neúčinkoval snad jen ve Smetanových Dvou vdovách, protože tam Smetana s barytonem nepočítal. Jinak byl například králem Vladislavem v Daliborovi, Kalinou v Tajemství i Petrem Vokem v Čertově stěně.
V roce 1966 poprvé v opeře režíroval. Veřejnost ocenila jeho režii v inscenaci Čert a Káča od Antonína Dvořáka se Slávkou Procházkovou v hlavní roli, která se držela v repertoáru Národního divadla celkem jedenáct let.
Po okupaci Československa v roce 1968 vypluly na povrch jeho politické ambice. Souhlas s invazí vojsk zemí Varšavské smlouvy ho katapultoval do nejvyšších pater komunistické nomenklatury. Krátce působil jako náměstek ústředního ředitele Československé televize a na začátku normalizace byl jmenován na devět let ředitelem Národního divadla.
Zakládal také nechvalně proslulý Svaz českých dramatických umělců, který proslul při organizovaní tzv. Anticharty.
Kromě toho působil od 60. let jako pedagog na Hudební fakultě Akademie múzických umění. Po odchodu na odpočinek hrál v 80. letech také ve známých filmech – například v Chobotnicích z druhého patra nebo ve Velké filmové loupeži.
Zemřel 15. ledna 2003. Pohřeb se proti původnímu oznámení neuskutečnil v budově české první scény. Ředitel divadla Daniel Dvořák ustoupil vlně nesouhlasu v souboru i z řad kulturní veřejnosti.
