Benjamin Abeles je jedním z 669 dětí, které Nicholas Winton v roce 1939...

Benjamin Abeles je jedním z 669 dětí, které Nicholas Winton v roce 1939 zachránil z Československa před smrtí. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Maminka se kousala do rtů, aby neplakala, vzpomíná jedno z Wintonových dětí

  • 0
Benjamin Abeles je jedním z 669 dětí, které Nicholas Winton v roce 1939 zachránil z Československa před smrtí. Nabídnuté příležitosti využil naplno. Na americké univerzitě v Princetonu se například podílel na vývoji generátoru, který dodnes používají družice.

I ve svých dvaadevadesáti letech se stále zajímá o technologie a dění ve světě. Když chtěl během rozhovoru názorně popsat zmíněný generátor, vzal do ruky iPad se slovy, že tablet dnes přece používá každý.

V sobotu se Benjamin Abeles zúčastnil odhalení památníku na hlavním nádraží věnovaného rodičům Wintonových dětí (o odhalení památníku jsme psali zde). „Památník na hlavní nádraží patří. Vyvolává ve mně vzpomínku na moji maminku,“ říká.

Narodil jste se ve Vídni, ale od svých osmi let jste žil v Praze. Jaké máte vzpomínky na předválečnou Prahu?
Krásné. S otcem jsme chodili na fotbalové zápasy Sparty a Slavie, s kamarády jsme hráli kopanou na Letné nebo chodili plavat na Občanskou plovárnu u Čechova mostu nebo do Podolí. Nejdříve jsme bydleli v Křižovnické ulici, odkud byl krásný výhled na Rudolfinum, kde tehdy zasedal parlament. Pozoroval jsem, jak do něj chodí páni s cylindry.

Jaká byla v Praze atmosféra těsně před válkou? Měl jste kvůli svému židovskému původu problémy?
Třída, do které jsem chodil na gymnáziu, byla složená z Židů a členů českobratrské církve. Katolíci chodili do jiné třídy. Před Mnichovem jsme byli všichni dobří kamarádi, ale když přišla okupace a prezidentem se stal Hácha, museli jsme se jako Židé uzamknout sami do sebe. A i mezi některými spolužáky se začal objevovat antisemitismus. Já jsem měl být kvůli židovskému původu dokonce vyloučen z gymnázia. Ale ještě předtím mě vyloučili kvůli špatnému prospěchu. Byl jsem totiž velký uličník a zajímala mě jenom kopaná.

Jak na vás působí nový památník věnovaný rodičům Wintonových dětí?
Vyvolává ve mně vzpomínku na moji maminku, jak stojí po straně vyjíždějícího vlaku a kousá si rty, aby potlačila slzy. Je dobře, že památník vznikl, na hlavní nádraží určitě patří. Velmi dobře připodobňuje to loučení.

Ve čtrnácti letech vás jako jedno z 669 dětí zachránil Nicholas Winton před koncentračním táborem. Jak na to vzpomínáte?
Jsem vděčný rodičům, kteří měli tu odvahu vzdát se svého dítěte a poslat ho do cizí země, i Nicholasi Wintonovi a jeho spolupracovníkům. Ještě dnes si pamatuji slova mého otce: Bedřichu, chceš jet do Anglie studovat? Pro mě to tehdy bylo skvělé dobrodružství, neměl jsem ponětí, co to znamená, být jedním z Wintonových dětí. Byl to dar života.

Neměl jste v Anglii problémy s tím, že jste cizinec? Jak vás tam lidé přijali?
Všechny uprchlíky přijali skvěle. Ačkoliv ve škole nám spolužáci říkali „bloody foreigners“ (zatracení cizinci, pozn. red.). Ale to bylo takové klučičí pošťuchování. Angličané byli úžasní. Mám k nim blízký vztah, protože mi zachránili život.

Benjamin Abeles (92)

  • Narodil se ve Vídni v roce 1925 do česko-rakouské židovské rodiny. Prvních osm let žili v Polsku, pak se přestěhovali do Prahy.
  • V červenci 1939 odjel Wintonovým transportem do Anglie. Mezi lety 1943 a 1945 sloužil u pozemních mechaniků Royal Air Force.
  • Po válce se vrátil do Prahy a v roce 1949 odjel do Izraele, kde získal doktorát v oboru fyziky.
  • V roce 1956 odjel do USA, kde vynalezl termoelektrický generátor. Po odchodu na penzi učil fyziku v Houstonu.
  • Před deseti lety se po smrti manželky vrátil do Anglie, kde nyní žije se svojí druhou ženou.

Jak vypadal váš život v Anglii?
Poslali mě do internátní školy v Maidenheadu. Škola se mi moc nelíbila a ani já jsem se jí nelíbil. Pořád jsem byl uličník. Po šesti měsících jsem se vrátil do Londýna, kde jsem myl nádobí a dělal číšníka. V roce 1943 jsem se přihlásil do československého letectva, které bylo připojeno k RAF. Bylo to částečně z vlasteneckých důvodů, ale hlavně kvůli dobrodružství. V armádě jsem si udělal kamarády a měl jsem tam možnost korespondenčně složit maturitu.

Po válce jste se vrátil do Prahy a studoval na Univerzitě Karlově fyziku. Co vás k tomu přivedlo?
Fyzika a matematika se mi líbily, už když jsem se učil na maturitu. Bavilo mě, že je možné popsat přírodní procesy pomocí rovnic a pak můžete předvídat nové procesy.

Několik let svého života jste strávil v Izraeli. Co jste tam dělal?
V roce 1949 jsem tam odjel kvůli tomu, co v Československu prováděli komunisté. V Izraeli to bylo jako čerstvý závan svobody. Ačkoliv tam život nebyl lehký. Bylo to tam úžasné, dostal jsem se do meteorologického ústavu a pak do Weizmannova institutu věd. Také jsem si udělal doktorát z fyziky. V roce 1956 jsem dostal pracovní nabídku z USA, kterou jsem nemohl odmítnout. V Americe jsem pak už zůstal. Setkal jsem se tam s dívkou, která byla také uprchlice z Rakouska, a oženil se s ní.

Ve Spojených státech jste se stal úspěšným vědcem. Dočetl jsem se, že váš patent dodnes používají družice ve vesmíru.
S kolegou jsme vymysleli termoelektrický článek ze slitiny křemíku a germania, který přeměňuje teplo přímo v elektřinu. Zdrojem tepla je radioaktivní rozpad plutonia. Říká se tomu radioizotopový termoelektrický generátor. Přišli jsme na to v šedesátých letech, tedy v době, kdy se Američané a Sověti předháněli ve vesmírném programu. Dodnes se generátor používá ve všech sondách. Pohon z něj získávají třeba Voyager I a II.

Odhalení památníku věnovanému rodičům, kteří poslali své děti z okupovaného Československa do Británie ve vlacích vypravených Nicholasem Wintonem (27.5.2017):

Praha 7 chce po Nicholasi Wintonovi pojmenovat novou ulici, která má vzniknout po zastavění areálu nádraží v Bubnech. Co si o tom myslíte?
Určitě by bylo dobré, kdyby měl Winton v Praze ulici, ale nelíbí se mi místo, které vybrali. Nádraží v Bubnech byla brána do pekla. Proč pojmenovávat po Wintonovi ulici v místě, odkud odjížděly transporty do koncentračních táborů? Lepším místem by bylo hlavní nádraží. To se stalo bránou do svobody.

Jak se vám líbí současná Praha?
Když si odmyslím ty davy turistů, kteří si v ulicích fotí selfie, tak mi Praha pořád připomíná místo, kde jsem vyrůstal. Rád se sem vracím.

Přečetl jsem si o vás, že jste dlouho pomáhal v centru pro bezdomovce.
Ano. Učil jsem je třeba s počítačem a někdy jsem pomáhal i v kuchyni. V poslední době se snažím podporovat různé akce pro uprchlíky. Sám jsem jím byl a vím, jaké to je. A to jsem na tom byl přitom mnohem lépe než lidé, kteří prchají před válkou teď.

Je vám dvaadevadesát let. Máte nějaký recept na to, jak se dožít tak vysokého věku?
Chodím čtyřikrát týdně plavat. S chůzí už mám problémy, ale plavání ještě zvládám. Byl jsem vždycky velký sportovec. A důležité je mít zájem. Když je člověk zvídavý, tak chce zůstat co nejdéle naživu, protože život je hrozně zajímavý. Teď třeba hodně sleduji ty hrozné věci, které dělá americký prezident Trump. Současné dění ve světě se mi vůbec nelíbí. Mezi lidmi je rasismus, nenávist proti uprchlíkům, šovinismus. Je to podobné jako před válkou. K moci se dostávají stejní demagogové.

Co myslíte, že se s tím dá dělat?
Já věřím, že je to jako kyvadlo. Zase se to vrátí k lepšímu. V tom jsem optimista.