RECENZE: Střílečka Strafe vám spočítá, kolik krve jste prolili

  • 1
Současná doba přeje odvážným experimentům. Strafe se možná na první pohled jako jeden takový netváří, ale pod maskou retro akční hry se skrývá nečekaná kombinace klasické hratelnosti à la Quake s oblíbeným přístupem takzvaných rouge-like her. Není to kombinace bezchybná, ale za pozornost stojí.
65

Strafe

Platforma: PC, PlayStation 4, Linux, macOS
Výrobce: Pixel Titans

  • spojení klasické střílečky a rogue-like žánru
  • náhodně generované levely
  • spousta odkazů na staré dobré hry a časy
  • vynikající hudba
  • špatná mapa
  • nevyvážená obtížnost se projevuje na mnoha úrovních
  • dojem starých akcí hra nenavodí
  • některá designérská rozhodnutí jsou nepochopitelná

Herní karta

To, že se žánry vyvíjejí, je těžko odmyslitelný fakt. Možná největší evoluci a progres za posledních patnáct let prodělal žánr stříleček. Jen si vzpomeňte na všudypřítomné fňukání, když složité levely a řevnivou hratelnost Dooma nahradil koridor a skripty Modern Warfare. Čas nezastavíme a ne všechny aspekty nového přístupu jsou automaticky dílem Satana. Ale Strafe se v čase zastavil. Alespoň se tak tváří.

Proč ta dvojakost? Strafe i se svou ryze „devadesátkovou“ reklamní kampaní dává najevo, že nejlepší doba pro akční hry byla kolem roku 1996. Kolem léta tehdy spatřil světlo světa Quake a hráči se ponořili do nového typu akce. Strafe je „kvejkovi“ podobný grafickým stylem (i když jeho barevná paleta neobsahuje tolik odstínů hnědé) a pak základní hratelností. Tedy samotnou akcí.

Strafe

Strafe

Na druhou stranu tento retro kabátek využívá jen z malé části. Většina mechanik je svázána s faktem, že hra se nedá ukládat a máte jen jednu zásobu životů. Jakmile vám spadnou na nulu, začínáte znova. Takzvaný rouge-like přístup je dnes na výsluní, ale jeho aplikace do akční hry není tak běžná, jak by se mohlo zdát. Do jisté míry jde o neprobádané teritorium.

Celé to martyrium akce a smrti ale není tak úplně bezúčelné. Každý pokus vám hra zaznamenává a počítá galony prolité krve nepřátel. To je veličina, která posouvá ukazatel po každé smrti směrem k dalšímu levelu. Jakmile rozstřílíte dost nabíhajících gruntů, můžete přejít do další úrovně. Zjednodušeně řečeno, otevře se vám nové prostředí. Celkově jsou úrovně čtyři. Jedna je klaustrofobní, další otevřená a třeba ve třetí je snížená viditelnost.

Strafe

Platila-li někdy slova klasika o tom, že příběh v akční hře je asi tak důležitý jako děj v pornu, tak je to ve Strafe. Důležitý je váš vizor, který celou dobu zakrývá část obrazovky a na který si bohužel musíte chvíli zvykat. Pak zaměřovač uprostřed a trojice kontejnerů obsahujících tři základní zbraně. Z těch si musíte vybrat futuristickou brokovnici, futurističtější kulomet, nebo megafuturistickou laserovou pušku.

Vybírat musíte pečlivě, protože jeden z těchto kanonů se vám stane společníkem po zbytek hry. Sem tam najdete další zbraně, jenže do těch není žádná munice, a tak slouží spíš jako takové povyražení před tím, než přepnete zpátky na primární zbraň. Jakmile vám náboje dojdou, můžete vystřílený raketomet použít jako kladivo a nejbližšího protivníka s ním seknout po hlavě. Nic jako výběr z deseti zbraní tady nenajdete.

Strafe

Strafe

Když projdete portálem do bojové úrovně, není návratu. Vždy vás uvítá ta samá úvodní místnost, celá zbylá architektura je pak už náhodně generovaná. Tedy alespoň do jisté míry. Strafe levely vytváří na základě připravených dílků, které kombinuje do jedné velké skládanky. Často najdete stejnou místnost, ale objekty v ní a nepřátelé jsou vždy odlišní. Sem tam hra přidá výtah, jindy žebřík, jindy zase bosse.

Celý systém funguje překvapivě dobře. Mapy jsou díky němu sice podobné, ale nepřestávají udivovat, což je při tak četném opakování nadmíru důležité. Občas se sice stane, že některý aspekt architektury nedává příliš smysl, sem tam se zaseknete o neviditelný bod, ale to jsou jen maličkosti.

Strafe

Horší je to s mapou, která je sice 3D a hezká, ale moc se jí nedaří zobrazovat důležité prvky v prostředí, jako jsou dveře a výtahy. Občas zabloudíte, s tím nic nenaděláte.

Každý level je ukončený dlouhou jízdou výtahem, při které se váš počítač nejspíš trochu zapotí, protože bude nucen v reálném čase generovat další část mapy. Strafe není tak hardwarově nenáročná hra, jak byste asi čekali. Nenáročná ovšem není, ani co se týče obtížnosti.

Absolutně největší potíž tkví v tom, že ve Strafe ztrácíte životy jako na běžícím pásu. Pochybně, neférově a často nevědomky. Nepřátelé nejsou teoreticky až tak nebezpeční, ale třeba kvůli tomu, že ten základní při běhu nevydává skoro žádné zvuky, stokrát se vám stane, že zrovna, když se z terminálu snažíte vydolovat nějaké náboje, několikrát vás sekne zezadu do zátylku. To by v klasické akční hře bylo neomluvitelné.

A potenciální smrt číhá opravdu všude. Na podlaze ve formě plivanců kyseliny, které po čase nemizí, a tak, když se vracíte místností zpátky, musíte mezi žlutými fleky na podlaze skákat jak pominutí. Pak ve výtazích, které vás občas na místě zabijí, nebo třeba v podobně nenápadných terminálů, které po zásahu mohutně explodují. Člověk aby se bál otevřít další dveře.

V místnostech se povalují krabice, ze kterých vypadnou nějaké dobroty, ale zdejší lékárnička vám doplní asi patnáct životů. O ty přijdete v dalších pěti vteřinách. Kovového šrotu, který spolu s penězi funguje jako platidlo, máte poměrně dost, ale ceny medikamentů jsou doslova absurdní. Nikdy, ať už děláte, co děláte, nebudete mít nad hrou navrch. A to ani v případě, že jste akční bůh.

Jistou výhodu ale terminály přinášejí. Jedny vám doplní trochu nábojů, brnění, nebo vám dočasně zvýší rychlost. Druhé pak slouží k vylepšování zbraní. Ty mají už v základu dva módy střelby. Automatická puška vystřelí granát jako v Half-Lifu, plazmová puška se chvíli nabíjí a pomalu letící projektil pak zničí všechno v místě dopadu. Nejspíš brzyzískáte dojem, že Strafe se trochu drží zpátky, co se kreativity zbraní týče. A nebudete se mýlit (ostatně, stejné je to i s nepřáteli, kteří jsou snad z Quakea doslova zkopírovaní).

Velice dobře jsou do hry začleněny desítky odkazů na (nejen) staré akční hry. Obrázek vojáka z původního Dooma najdete snad všude, když si na začátku nevyberete žádnou zbraň, nejdete v první místnosti hasák z Opposing Force. Když rozstřelíte první mrtvolu, vypadne z ní žeton a za ten si pak můžete u automatu zahrát Wolfensteina. Dokonce můžete najít brokovnici ze Super Hot, která zastavuje čas, když se nehýbete (smutné je, že jde teoreticky o nejlepší a nejzábavnější zbraň ve hře).

Se Strafe se asi nevrátíte do onoho magického roku 1996. Snaží se, seč jen může, ale pocit ze hry je diametrálně odlišný. Hra trpí malými mouchami a jednou obrovskou masařkou. Existují záznamy lidí, kteří Quakem prošli bez jediného škrábnutí, jen pomocí svých schopností. Ve Strafe se vám to nemůže stát. Dost paradoxní, uvědomíte-li si, jak reklamní kampaň lákala na hru, ve které budete akčním polobohem.

Strafe

K vítězství zde nevedou vaše akční schopnosti, reflexy, taktika a ani to strafování (uhýbání před střelbou), ale holé a neovlivnitelné štěstí. To, jestli se dostanete ke konci druhé úrovně není ve vašich rukách, ale záleží pouze na tom, jak hodná k vám hra bude. Asi jde o nemilý následek onoho rouge-like přístupu, ale nemůžu se zbavit dojmu, že v FPS hře by něco podobného nemělo mít místo.

Jeden zajímavý komentátor si povšiml, že ačkoliv se Strafe snaží působit jako retro, hraje se až překvapivě podobně jako moderní akční hry. Nejdete v něm po hlavě do akce, ale před protivníky ustupujete zpátky a kropíte jakousi pohyblivou masu před sebou ve strachu, aby se k vám jeden z nich nedostal.

Ale dejme tomu, že skutečné retro nehledáte a stačí vám cosi vzdáleně podobného. Stačí vám, když si hra na retro hraje. V tom případě se vám Strafe za těch 20 eur vyplatí. Nebudete na něj vzpomínat dlouho jako na ty opravdové velikány akčního žánru, ale nějaká ta horká odpoledne vám rozhodně pomůže přežít. I když se u něho nejspíš pořádně zapotíte.


Hodnocení hry

Redakce

65 %

Čtenáři

42 %

Vaše hodnocení

Doposud hodnotilo 21 čtenářů