.
Titulní postavy pocházející ze slovenského cyklu Kredenc, který se roku 2014 zrodil v televizi Markíza, se ve filmovém prologu teprve seznamují. Lidová Cuky, již hraje Petra Polnišová, se zkouší proslavit videoblogy z říše VIP, pěstěná Luky v podání Zuzany Šebové se naopak na výsluní potřebuje udržet. A když se octne v úzkých, veřejně se zaváže, že z oplácané fanynky slavných vycvičí finalistku volby královny krásy.
Že to připomíná Slečnu Drsňáka? A jak, od zkrášlovacích procedur přes výjevy ze soutěže až po dramatický závěr s vražedným spiknutím. Po titulu Všechno nebo nic, který křížil Bridget Jonesovou se Sexem ve městě, vznikla další slovenská variace na zahraniční hity, výrobně levnější a výrazově řekněme robustnější než v případě předskokanky Cuky – Sandry Bullockové.
Opisování zápletky, potažmo mechanické dosazování místních obměn do amerického modelu zamrzí o to víc, že jednotlivé gagy se občas zmohou na docela originální nápad a herečky i jejich kolega Lukáš Latinák na příjemnou sebeironii. Bohužel základní osa husiček posedlých pozlátkem showbyznysu je nudně nezajímavá i v jeho provinční podobě, tedy s estrádní karikaturou včetně obezity či koktání.
Zákulisí umělých úsměvů i vnad tvůrci zjevně znají důvěrně, proto je umějí zlehčit zábavnými zkratkami, k nimž patří mobil ukrytý mezi chleby, modlitba k módní ikoně či až zbytečně nastavovaná úloha divokého vepře coby okrasného mazlíčka s mašlí v růžovém autíčku. Ale další motivy si autoři vždycky znovu půjčují v Hollywoodu, ať už se záměrnou citací jako v případě tréninku z Hříšného tance, nebo prostřednictvím nepřímých variací počínaje Pravou blondýnkou a konče prvním filmovým Mr. Beanem.
Přinejmenším ve dvou ohledech se však Cuky a Luky od jiných bezúčelných ptákovin přece jen maličko liší. První rozdíl představují okamžiky, kdy se dá s trochou velkomyslnosti hovořit o zdravě nekorektní satiře. Týká se to zejména trefně vystižených mediálních hrátek na dobročinnost, kterým vévodí přípitek zaskočeného bezdomovce „Na pleť!“
Druhou odlišnost zosobňuje nutné zlo čili sponzorské výrobky. Sice se jich tu vyskytuje spousta, ovšem režisér Karel Janák se řadí ke vzácným výjimkám, které s takzvaným product placementem dovedou zacházet tak, aby nebil do očí, a dokonce jej využít pro vtip. Za metodu, jak si pohrát třeba se sponzorským toaletním papírem, vybojoval k hodnocení pět procent navíc.
Na druhou stranu toho o moc víc ani předvést nemohl, leda tvrději krátit či rovnou bez milosti vyhazovat vatu mezi skeči, neboť dávka, míra i prvoplánový humor oné slibované ztřeštěnosti zdaleka nevydají na bezmála dvouhodinovou podívanou.
Jistá smířlivost vůči bezobsažné kopii Slečny Drsňáka nicméně plyne z faktu, který zazněl na pražské premiéře z úst producenta Daniela Dangla. A sice, že jde o první slovenský film natočený bez podpory státu. V tu chvíli si totiž člověk připomene, že v Česku už vznikly i prázdnější kousky – a se státní podporou.
