S rozhovorem Kronďák výjimečně souhlasil až poté, co prezident republiky začal nahlas uvažovat, že Jiřímu Kajínkovi udělí milost. To, že nechá Kajínka pustit na svobodu, Miloš Zeman definitivně oznámil ve čtvrtek (více o Zemanově rozhodnutí zde). Porušil tím své slovo, že milosti bude udílet jen ve výjimečných a ryze humanitárních případech.
„Myslím, že milost pro Jiřího Kajínka je předvolební tah. Dosud ji nedal žádný český prezident, případem se zabývaly všechny stupně soudů v České republice. Nevím, proč by ji měl dávat prezident Miloš Zeman,“ soudí bývalý policista, který je už nyní v důchodu.
Kdo je Jaroslav KronďákBývalý policista pracoval u plzeňské kriminální služby. Dnes je mu 64 let. Kajínkovi zastánci spekulují, že na bílou mazdu, v níž seděl podnikatel Štefan Janda a jeho dva bodyguardi, střílel on. Zemřeli přitom dva lidé, kromě Jandy ještě Julián Pokoš. V autě byl přítomen také Vojtěch Pokoš, který událost v květnu 1993 přežil a později identifikoval jako vraha Jiřího Kajínka. Ten dostal za tento zločin v roce 1998 doživotí. |
„Kajínka jsem viděl dvakrát v životě. Pokaždé u soudu. Poprvé v devadesátých letech, když jsem vypovídal jako svědek u prvního hlavního líčení. A podruhé, když jsem byl předvolaný u jeho prvního pokusu o obnovu procesu,“ vzpomíná Jaroslav Kronďák u hrnku kafe.
Co ze setkání se vám vybaví?
Poprvé se mne soudce zeptal, kde jsem byl ten den, kdy se stala vražda. Tenkrát, před soudem, jsem Jiřího Kajínka viděl poprvé. Nekoukal jsem mu do obličeje, stál jsem jako svědek před ním.
Opravdu jste ho viděl jen dvakrát? Vždyť jste podle některých svědectví jel s Jandou a jeho ochránci bratry Pokošovými na schůzku za jakýmsi doktorem Lebedou, což snad měl být právě Jiří Kajínek.
To je pravda, Janda mě o doprovod na takovou schůzku požádal, říkal, že pojedeme do Rudné na odpočívadlo. Odpověděl jsem, že nevím, jak na tom budu s časem, že se mu ozvu. A on znovu volal, že si jeho manželka přeje, abych s ním jel, a dáme dobrou večeři. Řekl jsem si, proč ne. Můžu poradit, možná zjistím, o co v téhle věci jde.
Odkud jste se znal se Štefanem Jandou?
Seznámili jsme se v jeho posilovně, do které chodilo soukromě cvičit několik policistů. Probírali jsme cvičení, jídelníček, ženské, žádnou práci.
Řekl, proč chce s sebou právě vás?
Ne. Jen to, že ho pořád volají na schůzku, na osamělé místo. Připadalo mi to divné. Chtěl jsem vědět, jestli něco provedl. Jede v něčem? On tvrdil, že s nikým žádné problémy nemá. Dojeli jsme tehdy na parkoviště u dálnice D5 u Rudné. Šli jsme do restaurace Atol. Říkal, že musí ještě na chvíli na parkoviště. Tam jsem viděl poprvé i bratry Pokošovy, a to ještě zdálky.
To byli Jandovi bodyguardi, copak oni s vámi nejeli?
Jeli nějakým jiným autem. Nakonec se ukázalo, že schůzka má být v Praze u Libeňského mostu. Jenže Jandovi se tam nechtělo, rozhodl se, že tam pošle jen Pokošovy, aby zjistili, o co doktoru Lebedovi jde. Přišlo mi to divné. Je přece normální, že se kšefty dělají v restauraci, ne někde u mostu. To jsem taky Jandovi řekl.
Takhle Kajínka zatýkali po jeho útěku z vězení:
29. října 2015 |
Po stopách vrahů s Jirkou Pánkem
Sledovat další díly na iDNES.tvA to jste se z něj nepokusil vytáhnout, proč si dává tak divné schůzky?
Marně jsem se ptal Jandy i Jandové, ať mi řeknou, co provedli. Po čase se vrátili Pokošové. Janda vyběhl za nimi ven. Vrátil se, že ten člověk přijede za námi. Samozřejmě jsme se nikoho nedočkali. Jeli jsme pak zpátky do Plzně.
Vybavíte si, co jste řešili cestou domů v autě?
Ptal jsem se, jestli mají nějaké zbraně. Jandová říkala, že nemají. Že se jich bojí, že do rodiny jí nesmějí. Takhle jsme se rozešli. Opakoval jsem jim, ať nejezdí na odlehlá místa, ať si zjistí, o co jde. To bych poradil každému, kdo by se mě na to zeptal. To bylo vše, co jsem s nimi měl společného. V žádném případě jsem s nimi nejezdil cokoli vymáhat, jak jsem se o sobě už také dočetl nebo to slyšel v televizi.
S milostí pro Kajínka souhlasí 54 procent lidí |
Jandu vrah rozstřílel v neděli 30. května 1993 večer. Utkvělo vám v paměti něco z posledních dnů jeho života?
Z toho posledního květnového týdne si opravdu nepamatuji nic mimořádného. Je to už skoro 24 let. Měl jsem tehdy dost práce, což se pak ukázalo při mém prověřování, zkoumali i můj diář. Já se tenkrát po Plzni opravdu moc nepohyboval, byl jsem pořád v týmech mimo město. V té době jsem dělal násilnou trestnou činnost včetně vražd v okresech Sokolov, Karlovy Vary, Cheb a Tachov. Bohužel, můj kolega, se kterým jsem tam na případech dělal, už zemřel.
Vybavíte si, co jste dělal v den vraždy Jandy?
S kamarádem jsme o víkendu kopali základy pro stavbu asi dvacet kilometrů od Plzně. I jeho pak vyslýchali. V neděli večer jsem byl unavený, večeři jsem zapil pivem a šel si lehnout. Nevím, kolik bylo hodin, ale určitě víc než devět večer, když mě vzbudila dcera. Říkala, že mi máma vzkazuje, že volá Jandová a mám jít k telefonu. Ta mi řekla, že poslala Štefana na schůzku k borské věznici, měl jí pak zavolat, ale neozval se. Když mu volala do auta, zvedli to z kriminálky, tak telefon položila. Proto mi volala a chtěla, abych tam s nimi jel. Řekl jsem, že jsem měl pivo. Odvětila, že zavolá svému bratrovi a ten nás poveze.
A dál?
Ptal jsem se jí, proč si domluvili schůzku u věznice, když jsem jim radil, aby mimo restaurace a kavárny nikam nejezdili. Odpovědi jsem se nedočkal. Když přijel její bratr, sedl jsem si vedle řidiče a jeli jsme na Bory. U věznice byla tma. Říkala, že tady někde by to mělo být.
Pokud si dobře pamatuji, tak u soudu tvrdila, že jste přesně věděl, kam jet...
Řekla k borské věznici. Já jejího bratra nedirigoval. Když u věznice byla tma, jeli jsme dál. Pak jsme viděli majáky. U cesty stáli seřazení policisté. Požádal jsem řidiče, ať zastaví u nich. Vystoupil jsem z auta. Jandové jsem řekl, ať dál sedí, že se zeptám, co se děje. Jednoho z policistů jsem se ptal, co se stalo. Možná mě poznal, možná jsem vytáhl průkaz. Nepamatuju se. Řekl mi, že tam zastřelili Jandu. Když řekl, že policisté, kteří na případu pracují, odjeli na městské ředitelství, vrátil jsem se do auta. Sám jsem neměl rád, když se mi u mých případů někdo zbytečně motal kolem místa činu. Jeli jsme na ředitelství.
Vy jste ale ten večer manželku zavražděného vyslýchal, i když tvrdíte, že jste na případu nepracoval. Jak tohle vysvětlíte?
Na ředitelství jsem šel za šéfem kriminální policie Kadeřábkem a řekl jsem mu, že mi Jandová volala domů a že jsme už byli na Borech. Ptal se jí, jestli chce, abych s ní udělal první výslech a z toho zápis. Jandová dostala vodu, mně dal Kadeřábek diktafon. Ptal jsem se, ona odpovídala. Pak řekla, že je už unavená, že by ráda domů. Šéf kriminálky se jí ptal, jestli má odvoz. Řekl jsem, že její bratr čeká u budovy. Pak jsem záznam z diktafonu přepsal. Kolem čtvrté ráno jsme jeli domů, já i Kadeřábek jsme bydleli na stejném sídlišti.
Vy tvrdíte, že diktafon vám dal šéf kriminální policie. Ale vdova vypovídala, že jste měl diktafon, který byl z auta zavražděného.
Jak bych se k němu dostal? Byl to policejní diktafon. Tehdy byl na kriminální policii jeden typ diktafonů, olympus na kazety. Kde já bych vzal diktafon z auta? To je nehorázná blbost. Já na místě činu nebyl. K čemu by mi byl? Naopak. Já bych byl rád, kdyby diktafon se záznamem z auta existoval. Aspoň by se vědělo, o co šlo. Já opravdu nevěděl, že Janda nebo Pokošové mají diktafon. Když to vdova poprvé řekla, byl jsem překvapený.
Příběh nejslavnějšího českého vězně |
Říkáte, že jste na vraždě Jandy nepracoval. Nebylo to kvůli tomu, že jste byl pár dnů po jeho vraždě postaven mimo službu?
Dělal jsem na případech na Tachovsku a při tom jsem narazil na lidi, kteří měli vazby na zavražděného Jandu. Psal jsem z toho vždy záznamy pro nadřízené. Pak mě asi na tři měsíce postavili mimo službu, prověřovali moji osobu. Detailně zjišťovali, co jsem dělal v jednotlivých dnech včetně toho, kdy byl Štefan Janda zastřelen.
Bylo to kvůli tomu, že jste pro něj pracoval? Šlo o válku policajtů?
Znovu opakuji – já pro něj nepracoval. Jestli někdo tvrdí, že jsem dělal pro Jandu, že jsem mu dělal bodyguarda, je to blbost. Já si dělal svoji policejní práci, kterou jsem měl rád, měl jsem výsledky. Pamatuji si, že mi Jandová několikrát volala, něco chtěla. Říkal jsem jí, že nemám čas. Ani samotný Janda nevolal tak často jako ona. Jejich rodinný přítel jsem nebyl. Když jsem pak později slyšel o údajné válce plzeňských policajtů, smál jsem se tomu výmyslu. Jediná válka byla s kriminálním podsvětím. Od roku 1990 prudce rostla kriminalita, ale kriminalistů bylo pořád stejně.
I po téměř čtvrtstoletí od střílení u věznice jste v očích některých lidí tím, kdo tam vraždil. Jak se s takovou nálepkou žije?
Blbě. Hodně blbě. Obrátilo mi to život naruby a hodně poškodilo zdraví. Lidi, kteří mě znají, mi říkají, ať si z toho nic nedělám. Jenže teď, když se o Kajínkovi zase mluví, se v televizi opět objevují spekulace, že jsem v tom namočený. Já přitom dodnes nebyl ani na místě, kde se vraždilo. Já o těchhle nařčeních už strašně moc přemýšlel. Kdybych se měl zabývat vším, co kdo o mně řekne nebo napíše v souvislosti s případem Kajínek, už bych byl dávno zavřený na psychiatrii. Celou dobu mne drží při životě, že mám čisté svědomí, že jsem nic neprovedl.
Mám ale problém s pořadem Očima Josefa Klímy, který je svým způsobem zavádějící. Kdyby pánové Kroupa a Klíma znali a používali kriminalistické metody, nikdy by nezazněly otázky týkající se mého alibi. Je totiž prokázané, že já jsem nemohl být na místě činu, které bylo ohraničené. Já byl jen vedle něj. A to když jsme zastavili s autem u policistů a zjišťoval jsem, co se stalo. I sami obhájci Kajínka později prohlásili, že vdova Jandová toho ví daleko víc, než uvedla.
Podívejte se, co o Kajínkovi řekl novinář Klíma v Rozstřelu:
12. května 2017 |
