„Fakt dal táta jen jeden gól? Tak to je dobré, že už jsem před ním,“ usmíval se po utkání. „Snad bude rád i tak. Píšeme si, voláme. Ohledně hokeje komunikujeme. Dával mi nějaké rady. Koneckonců byl to můj velký vzor.“
Romana Horáka seniora však v reprezentačním dresu syn neviděl. Byl ještě v batolecím věku, videonahrávky ho minuly. Ale jeho ligovou kariéru vnímal. Přál si být jako on.
Jsou to dva roky, co se 25letý útočník skutečně poprvé objevil v seniorské reprezentaci. Předtím se pět let „skrýval“ v zámoří. Nejdřív juniorka, pak i NHL. Zprvu se zdálo, že ve slavné lize zaujme, už ve dvaceti mu v nováčkovské sezoně Calgary dovolilo slušných 61 zápasů. Jenže pak už to bylo méně a méně.
Vyprosil si výměnu, ovšem i v Edmontonu byl hlavně „farmářem“. „Bylo to z bláta do louže,“ říkal.
Buldok před brankou
A tak se rozhodl pro návrat do Evropy. „Zkusím jinou cestu – a uvidíme,“ vyprávěl. „Než být na farmě, to je lepší jít do ruské KHL. Získám další zkušenosti a hlavně budu pravidelně hrát.“
Navíc měl přání: zahrát si v reprezentaci jako otec, třeba se i jednou probít na mistrovství, kam je z ruského Podolsku blíž než z farmy v NHL. Letos se dočkal. Hrál pravidelně turnaje Euro Hockey Tour. Prošel si celou přípravou před mistrovstvím, v Budějovicích si střihl mače před otcem i dědou a přál si: „Byl by sen se do Paříže dostat.“
Splnil se. A byť se v Paříži obvykle krčí ve čtvrté formaci, v přesilovce má výjimečné postavení. Cloní před brankou v elitním komandu, ve kterém jsou Voráček, Pastrňák, Plekanec a Šimek. Zařadil ho tam trenér Jandač, protože se nebojí dostat ránu. „Je pro mě samozřejmě čest hrát s takovými esy, jako je Voras, Pleky. I v Rusku cloním před brankou, takže se v té pozici cítím dobře. A kluci to umějí sehrát tak, že to občas vyjde na mě.“
Trefil se v ní už v úchvatném mači proti Finsku, právě jeho gól nastartoval ve třetí třetině obrat. V pátek v početní výhodě přidal další, byť zprvu byl o něj okraden. Jeho rána totiž letěla do kamery v brance, hned se odrazila ven a rozhodčí si gólu nepovšimli.
Češi sice přece jen za chvíli gól vstřelili, jenže videorozhodčí upozornil, že 2:0 to mělo být už po ráně Horáka. A tak se vracel čas.
„Myslel jsem si, že to šlo do branky, ale při té střele jsem bohužel dostal ránu a neviděl to stoprocentně. Nikdo se neradoval,“ popisoval.
Kouč Jandač však na střídačce v duchu nadával: „Jak je možné v této situaci nedat?“ Pak ho ovšem jeho asistent Prospal i útočník Pastrňák utvrzovali, že gól bude platit.
Horákův otec býval šikula na buly, konstruktivní hráč s přehledem a spoustou přihrávek. Pro novináře však pro změnu ne příliš hovorný respondent.
To jeho syn je v mnohém jiný. Spíš buldočí typ s kanadskou náturou. „Hokej byl za tátových časů jiný, ale všechno, co mi radí, si beru k srdci,“ vyprávěl před dvěma lety, když se poprvé ocitl v reprezentaci. Po pátku od něj čeká chválu.
V neděli od 16.15 s Francií
Zaslouží si ji – především za první třetinu – i celý český tým. Vstup do utkání byl totiž diametrálně odlišný než o den dřív proti Norsku.
Skvělý pohyb, důraz. I Horák popisoval: „Dali jsme tři rychlé góly, pak si to hlídali. I když druhá a třetí třetina nebyla úplně ideální. Věděli jsme, že se Slovinci dokázali vrátit ze stavu 0:4 do zápasu se Švýcarskem, kontrolovali jsme to.“
Dnes jeho i zbytek čeká odpolední trénink, v neděli od 16.15 pak reprezentace hraje proti Francii (utkání budete moci sledovat v podrobné on-line reportáži).
