Mnohametrové překážky překonávali tak, jako by uměli obejít zemskou přitažlivost. „Ještě před pěti lety byl tenhle sport v plenkách. Dnes patříme ke špičce,“ pochvaluje si Jan Sedláček, organizátor libereckého Parkour Cupu.
Jen v samotném městě pod Ještědem je aktivní asi třicítka parkouristů a další přibývají. Samotný parkour má přitom nulovou podporu, neexistují pro něj žádná hřiště a ke všemu má nálepku jako spor sebevrahů. Při parkouru totiž více než kde jinde figurují zranění, výjimkou není ani smrt (psali jsme zde).
To ale parkouristy nezastaví. Skáčou ve městech, překonávají zábradlí, ploty, zdi. Veřejnost je má za vandaly. „Nejčastěji slýchám pokřik ‚Slez z toho a nenič nám to tady.‘ Přitom já tam jenom skáču, nepřišel jsem nic ničit. Parkour je filozofie užitečnosti. Kdo ho vyznává, může hravě dohnat ujíždějící autobus skokem přes zábradlí nebo chytit zloděje, který utíká,“ vysvětluje nejznámější český parkourista Tary, civilním jménem Taras Povoroznyk.
Sám se dostal do situace, kdy parkour zachránil život jeho kamarádovi. Toho přepadla skupinka opilců, jeden z nich na něj vytáhl nůž. „Dal se na útěk. Přiběhl k třímetrové zdi a hravě ji překonal. Útočníky ani nenapadlo to zkoušet taky,“ popsal Tary, autor asi stovky parkourových videí, která jsou k nalezení na Youtube. Nevyhnuly se mu ovšem ani zranění. „Nejčastější jsou naraženiny, ty pekelně bolí. Ale když udržujete tělo fit a máte kostru obalenou svaly, leccos snesete,“ dodává čtyřiadvacetiletý mladík.
Parkour je vhodný pro mrštné, ohebné a mladé lidi. S věkem výkonnost parkouristy klesá, existují ale i čtyřicetiletí parkouristé. Kdo by chtěl se sportem začít, neměl by tedy otálet. „Každý nejsme Jarda Jágr,“ lakonicky shrnuje pořadatel Parkour Cupu Jan Sedláček.
