Na rovinu řečeno: existuje hodně málo důvodů, proč se trmácet na výlet až do Západní Sahary. Leda že byste byli zapálení (kite)surfaři a hledali další, ne tak okoukanou destinaci.
Nebo možná chcete v zimě utéci za sluncem a jižní Španělsko je vám málo. Nebo, jako v našem případě, chcete na vlastní oči vidět, jak se věci mají na jednom z bolavých míst současné politické mapy světa.
Hranice jako břitva
Do Západní Sahary vstupujeme z jihu, z Mauritánie. Čekali jsme drsný úvod, realita naštěstí předčí naše očekávání. Výstupní kontrola na mauritánské straně hranice je formální, víza máme v pořádku a nikdo se na nic neptá.
Hned jak vyjdeme z pohraniční budky, na nic nečekáme a vydáváme se k severu. Pěšky do „zóny nikoho“.
Byli jsme varováni, abychom to nedělali a raději si vzali taxík, ale zvědavost byla větší. Rychle mizíme z dohledu mauritánských pohraničníků, nad jejichž domicilem vlaje zelená vlajka, a za pár set metrů máme na obzoru úplně jiné symboly: červeno-zeleno-černá vlajka avizuje postavení ozbrojenců Fronty Polisario, která ovládá asi čtvrtinu sporného území Západní Sahary včetně uzoučkého pruhu při jižní mauretánské hranici. Toto území teď musíme překonat.
Voják Polisaria na nás mává samopalem a ochotně pózuje pro snímek. Na protilehlém písečném pahorku vidíme v závětří stát terénní vozidlo mírových jednotek OSN MINURSO.
Úsek mezi mauritánskou a marockou celnicí je dlouhý asi tři kilometry, z necelé poloviny jde o špatně sjízdnou pistu, zbytek je asfalt. Prudký vítr víří písek a vytváří nad mírně zvlněným pouštním povrchem nahnědlý opar. To samo o sobě působí surreálně a porůznu rozeseté vraky ohořelých aut mimozemský pocit ještě zvyšují.
Berm, hliněný val probíhající pustinami Západní Sahary, dělí území na část ovládanou Marokem a hnutím Polisario.
Do reality nás vrací až kolona kamionů, která se náhle objeví za písečnou dunou. Kolona se po hrbolaté pistě pomalu sune směrem k mauritánské celnici a auta se naklánějí tak, že každou chvíli tu hrozí přibýt další vrak.
Smíšená indicko-bangladéšská hlídka jednotek MINURSO nás ujišťuje, že „všechno je oukej“, jen prý ať na marocké celnici zbytečně neprovokujeme fotoaparáty. Prý je máme dát až na dno batohu. Ukáže se to jako dobrá rada.
Spořádaně docházíme k marocké celnici, lemované mnohočetnými ostnatými dráty a vojenskými palposty. Nepůsobí to tu právě přívětivě, což ovšem nebrání vekslákům, aby mezi řadou nákladních vozidel nenabízeli směnu peněz.
Zbavujeme se posledních mauritánských ouguiya a vrháme se mezi marocké pohraničníky. Po pětinásobné kontrole dokladů, důkladné prohlídce zavazadel a podezřívavých dotazech, kam že nás to čerti nesou, nás poslední voják blahosklonně pouští a jsme tam. Ale kde vlastně?
Dakhla, ráj surfařů
Vjíždíme do části Západní Sahary, kterou aktuálně okupuje Maroko. Bereme za vděk první restaurací, domlouváme dopravu sběrným taxíkem do 350 kilometrů vzdálené Dakhly a asi za hodinu odjíždíme. Cestou vidíme poušť a nic než poušť, monotónní scénu jen místy oživuje po levé ruce pobřeží. Hladina Atlantiku je pěkně rozčeřená vlnami. A jinou ji neuvidíme.
Venkovská scénka na plošině nad mořem u Dakhly. Za pár měsíců ale dosáhne nová zástavba i sem.
Silničních křižovatek je na území Západní Sahary jako šafránu. U každé z nich je důkladná cedule a také policejní kontrola.
V této části afrického pobřeží totiž trvale fouká silný severovýchodní vítr, pasát, což vytváří velmi dobré podmínky pro surfing a podobné sporty. To nám potvrzuje i skupinka Čechů, první a poslední, kterou při třítýdenní cestě západní Afrikou potkáváme.
Krajané „zakotvili“ s obytným vozem nad nízkým útesem na okraji Dakhly, druhého největšího města Západní Sahary. Partička sem vyrazila na několikaměsíční zimní pobyt už popáté (zhruba 4 800 kilometrů jedním směrem!) a nic jim tu zjevně nechybí.
V zátoce na druhé straně poloostrova, kde se nachází hlavní surfařské středisko, je to prý moře pro začátečníky, ta pravá legrace se užije zde, na otevřeném Atlantiku. Při pohledu na nejméně dvoumetrové vlny nezbývá než souhlasit.
Atlantské pobřeží je na periferii Dakhly lemované nízkými útesy.
Moře je při pobřeží Západní Sahary neustále divoké. Na prkně se to tady musí umět.
Výkladní skříň kolonizace
Na přelomu února a března je ovšem v Dakhle „zima jako v Africe“. Když večer zapadne slunce, jsme na nábřežní promenádě v krátkých rukávech za blázny, neboť místní chodí v teplých kabátech. Chladný Kanárský proud, který tu omývá pobřeží, zkrátka dělá své a drží teploty celoročně na poměrně nízké úrovni. A také působí, že poušť tu sahá přímo až k pobřeží. Na plošině za městem obstarávají vegetaci jen občasné sukulenty a řídká suchá tráva. Je to krajina smutná a přitom drsně krásná.
Co je Západní Sahara?Pouštní oblast ohraničená Atlantským oceánem, Marokem, Alžírskem a Mauretánií je podle metodiky OSN největším osídleným územím na světě „bez vlastní suverenity“, tedy de facto kolonie. Má plochu 266 000 km2 a žije zde asi 550 000 obyvatel. V současnosti vykonávají de facto správu nad většinou Západní Sahary včetně celého pobřeží (asi 75 % plochy) marocké úřady, jde však o mezinárodně neuznaný zábor. Zbylou čtvrtinu, ležící ve vnitrozemí, ovládá povstalecké Fronta Polisario. Povstalci na tomto území vyhlásili Saharskou arabskou demokratickou republiku, kterou uznalo více než 80 států světa. Konflikt má svůj počátek v 70. letech 20. století, kdy Západní Saharu opustili španělští kolonisté. Do té doby se území nazývalo Rio de Oro. Původní plán na rozdělení Západní Sahary mezi Maroko a Mauritánii vzal brzy za své a na část území vznesla nárok Fronta Polisario zastupující zájmy původních obyvatel, Saharských Arabů (Sahrawi). Po vleklém šestnáctiletém konfliktu (1975–1991) mezi marockou armádou a Polisariem nakonec situace vyústila v typický „zamrzlý konflikt“, jehož řešení je v nedohlednu. Jakákoli snaha o řešení se zadrhává na sporech o to, kdo by se případně měl účastnit referenda o statutu území. Většina Saharských Arabů dnes žije v uprchlických táborech v blízkosti alžírského města Tindouf. V současnosti ovládají naprostou většinu ekonomicky využitelného území Západní Sahary Maročané, a to včetně přístavů a bohatých ložisek fosfátů, zatímco Polisario drží východní, vnitrozemskou část. Oba díly Západní Sahary odděluje mohutný hliněný val postavený Marokem, tzv. Saharská zeď (často se užívá anglický výraz berm). Tato vojenská hranice je lemovaná minovými poli a z obou stran na ní patrolují tisíce vojáků. |
Asi stotisícová Dakhla má pěknou polohu na úzkém a dlouhém poloostrově. Již při příjezdu nás zaujala grandiózní výstavba, kterou se město rozšiřuje do pouštního okolí, a následující den ji jdeme náležitě prozkoumat.
Marocké úřady nenechávají nic náhodě a nejde zdaleka jen o rozsáhlá kasárna na vjezdu do města – to je obvyklé i jinde.
Na protiprávně zabraném území (viz rámeček) dochází ke kolonizaci v přímém přenosu. Staví se tu tisíce a tisíce nových bytů, marocké úřady lákají obyvatelstvo ze severu na vysoké platy a řadu finančních úlev.
Typizované betonové kubusy, nejvýše třípatrové, se rozlézají do okolí jako rakovina, případně tvoří nástavby již existujících přízemních obydlí.
Všude jsou vidět červené mapy „Maroka“, tedy území Maroka v mezinárodně uznaných hranicích jednolitě rozšířené o okupovanou Západní Saharu.
Výrazná a vzorně opravená budova obdařená marockou vlajkou a názvem „Muzeum odporu a osvobození Dakhly“ obsahuje fotografickou výstavu s desítkami dokumentů a fotografií od dávné historie až po současnost.
Těžiště expozice je ve druhé polovině 20. století a je to propaganda nejtvrdšího rázu: rozjásané výrazy Maročanů zabírajících na sklonku roku 1975 tzv. Zeleným pochodem Západní Saharu, vážná tvář panovníka kynoucího poddaným na nově získaném území, nekonečné řady dělníků budujících nové silnice.
Chvíli jsme uvnitř sami, pak se objeví správce památníku a provází nás výstavou. Jakžtakž se dorozumíváme pomocí anglických a španělských slovíček. O tom, že podle mezinárodního práva je Západní Sahara nelegálně zabraným územím, prý kustod slyšel, ale „jsou i jiné názory“ a „král se opravdu snaží, aby to tu bylo hezké“.
Nové domy nebo nástavby rostou v Dakhle po tisících. A příliv marockých kolonistů neustává.
Budova, v níž se nachází „Výstava odporu a osvobození Dakhly“.
Pak jsme požádáni o komentář do pamětní knihy, tedy zdvořile zapisuji poděkování za zajímavý výklad a také přání, aby všichni obyvatelé Západní Sahary včetně původních obyvatel zde žili v míru a porozumění. Výraz „reconciliation“ (smíření) je však nad jazykové možnosti našeho protějšku a po vysvětlení, o co se jedná, na chvíli úsměvy tuhnou. Přesto se s námi správce nakonec loučí v dobrém a přeje hezký zbytek pobytu.
Křesťané na výspě
Svítání v největším městě Západní Sahary Laayoune (španělsky El Aaiún) patří k mátožným okamžikům. Po celonoční cestě autobusem z 550 kilometrů vzdálené Dakhly nabíráme energii v jediné otevřené kavárně a až do osmé hodiny ranní jsou ulice úplně liduprázdné. Ani auta nejezdí skoro žádná.
Pak však teplota rychle stoupá a s ní i naše zvědavost. Fasády v celém městě jsou natřené na růžovo, i zde je na marocké poměry nebývalý pořádek. K vidění ve městě dohromady nic není, tak po nezbytné návštěvě jedné z mnoha cukráren nabíráme kurs do tzv. dolního města, kterému dominuje obří komplex kasáren a administrativních budov. A také největší křesťanský kostel Západní Sahary, tzv. španělská katedrála. Místní nám k ní ochotně ukazují cestu.
Mohutný, rovněž narůžovo natřený kostel postavený v 50. letech 20. století ještě za španělské koloniální správy, je obrácený průčelím do pěkného parku a okolí působí klidným dojmem. Máme tu domluvené krátké setkání, ujímá se nás jeden ze španělských kněží, kteří obhospodařují celou apoštolskou prefekturu Západní Sahary.
Donedávna tu sloužil i český kněz. Biskupa tu nemají, na to zde křesťanů žije příliš málo, jednotka je přímo podřízená Vatikánu. Právě probíhá údržba, v chrámu je prázdno a příliš se prý nezaplňuje ani o nedělních bohoslužbách, které navštěvuje kolem třiceti lidí, většinou rodinných příslušníků zaměstnanců OSN.
Katolický kostel v Laayoune je mohutná budova. Právě probíhá údržba.
Na kostel dohlíží nepřetržitá kontrola. Vpravo je policejní stanice, vlevo kostel.
V Maroku, dominantně muslimské zemi, existuje svoboda vyznání, je však zakázána agitace ve prospěch konverze od islámu k jiným náboženstvím. Ve španělské katedrále se tak prý během týdne, snad ze zvědavosti, občas zastaví i někteří místní Arabové, na bohoslužby však přístup nemají. Aby ve věcech víry byl „pořádek“, na to trvale dohlíží četníci z policejní stanice v sousední budově. Oficiálně jsou tu na naší ochranu, spiklenecky na nás mrkne kněz.
Když letadlo po startu z místního letiště opíše kruh nad městem, máme pod sebou španělskou katedrálu jako na dlani. Za posledními domy Laayoune začíná bez jakéhokoli přechodu tvrdá poušť, písečné duny se shora zdají dorážet na zástavbu města jako žlutooranžové moře.
Za chvilku střídá moře písku opravdový oceán a brzy jsou v dohledu Kanárské ostrovy. Cesta z jednoho z nejpodivnějších území současného světa trvá jen pár minut.
