Sezona univerzitního basketbalu nedávno skončila, když South Carolina získala ženský titul a North Carolina zvítězila v mužské kategorii.
Možná ještě důležitější část sezony ale začala minulý čtvrtek, kdy tisíce vysokoškolských náborových pracovníků vyráží na střední školy po celé zemi přemlouvat mladé talentované hráče, aby šli na jejich univerzitu a pomohli právě jim do dalšího Final Four.
Trenéři a univerzity, pro které pracují, reprezentují v této rovnici část poptávky.
Různé kempy, basketbalové kliniky a turnaje, které se odehrají v průběhu léta, představují nabídku plnou hráčů, kteří by se rádi věnovali vysokoškolskému basketbalu.
Pouť Joela Berryho II. z malého městečka Apopka na Floridě do Chapel Hill v Severní Karolíně je ukázkou toho, jak funguje střetnutí nabídky a poptávky.
Dubnem počínaje a srpnem konče čekají na slibné hráče turnaje, kliniky a spousta dalších basketbalových akcí. Je tu tedy prakticky pro všechny možnost předvést se, nezáleží na tom, odkud jste. Přes tyto turnaje chtěli Joel a Kathie Berryovi dostat svého syna do North Caroliny - a on se ukázal.
Dvaadvacetiletý Berry II. je jeden z tisíců mladých hráčů, kteří se vydali touto cestou. Ale je taky jedním z nemnoha hráčů, kterým byl dopřán šťastný konec. Alespoň zatím.
Dosud má na svém kontě skvělou středoškolskou kariéru, zlato z mistrovství světa do 17 let, sportovní stipendium na vysněné škole, dvě finále univerzitního turnaje, jeden titul a cenu pro nejužitečnějšího hráče.
Po vítězném finálovém zápase řekl Berry reportérům, že je to pro něj vysněný okamžik. Popravdě - je to spíše naplnění dlouhá léta připravovaného plánu jeho rodičů, hlavně jeho otce Joela seniora, který byl architektem této cesty.
„Nebyl to vyloženě náš cíl, aby naše děti hráli basketbal,“ řekl reportérům. On i jeho žena tlačili svých pět dětí do mnoha sportů, aby je udrželi v pohybu.
„Ale on se vrhl na hřiště a řekl, že chce hrát proti velkým klukům. Nechali jsme ho hrát a on byl už v šesti letech tak dobrý jako kluci jednou tak staří,“ pokračuje Berry senior.
V šesti letech už junior válel. „Jen jsme spolu hráli venku a on najednou začal hrát proti svým starším sestrám. Koukám na něj a vidím, že má docela talent,“ říká hrdý otec.
Co je to AAUTématu soutěžního okruhu pro středoškoláky AAU jsme se věnovali podrobně zde. |
Když bylo Joelovi sedm, hrál soutěž pro devítileté. V devíti hrál soutěž pro jedenáctileté a ve třinácti už prestižní středoškolské turnaje AAU za tým z Orlanda.
Zlom v kariéře přišel právě kolem třináctého roku života, kdy se Joel začal koncentrovat už jen na basketbal. Doma oznámil, že chce hrát za univerzitu North Carolina. Jeho otec preferoval neméně slavné rivaly z Duke, ale matka měla ráda Tar Heels a nakonec otce přesvědčili.
„Když nám Joel řekl, že chce hrát za Tar Heels promysleli jsme to a začali zvažovat, kam s ním na střední školu, aby se mu dostalo kvalitního vzdělání, aby se tam mohl dostat,“ vzpomíná Joelův otec.
Berry senior věděl, že jeho syn má kvality na to, aby hrál za prestižní univerzitu. Byl už plnou součástí týmu AAU sponzorovaného firmou Nike. Větší starostí bylo to, jestli má dostatečné znalosti, aby zvládl takovou školu také vystudovat.
Berry mladší přestoupil na Lake Highland Prep, která brala v potaz jeho velké basketbalové kvality a zároveň na nej po dohodě s rodiči vytvářela dostatečný tlak při studiu. Mladík dovedl svou školu ke dvěma státním titulům a byl třikrát jmenován největším basketbalovým trenérem na Floridě. Neobjížděl však velké množství univerzit, věděl, kde chce hrát a vydal se jen tam - na North Carolina at Chapel Hill.
Po životním zápase v NCAA létala Berryho rodičům v hlavách spousta vzpomínek na celý plán, až jim vyhrkly slzy radosti.
„Tak nad tím vším přemýšlíte, co jste pro to udělal a najednou pláčete. Vždycky jsme mu říkali, aby byl trpělivý a pracovitý, a on to plní,“ říká s dojetím Berry starší.
Joel Berry II. ve finále NCAA
V šatně po finále prohlásil žertovně jeden z asistentů trenéra Tar Heels, že až bude objíždět střední školy a shánět talenty, musí najít nového Joela Berryho. Nebude to mít jednoduché.
„To, jak moc obletovaní jsou teď středoškolští basketbalisté, je neuvěřitelné. Děti pak mají představu, že jsou v sedmnácti superhvězdy,“ říká Kenny Payne, asistent z univerzity Kentucky.
Proběhla už spousta debat o tom, že poptávka po mladých je moc velká a oni pak ztrácí motivaci k další práci, když vidí množství zájemců. Joel Berry II. s tím nikdy problém neměl. O to se jeho rodiče postarali.
Otec mu mnohokrát připomínal, jak komplikované pro něj - afroamerického hráče basketbalu - bylo vyrůstat na Floridě.
„Měli jsme stejně talentu, ale těch příležitostí je teď daleko více,“ říká Berry senior.
Sestřih akcí Joela Berryho II.
Celé rekrutování mladých sportovců má spoustu etických otázek ve vztazích mezi rodiči, hráči, trenéry a hlavně firmami se sportovním oblečením a obuví. Bývaly časy, kdy hráčům stačily ke spokojenosti jedny boty na basketbal. Teď už ne, rozhodně ne pro hráče, co chodí na North Carolina.
„Než k nám hráči vůbec přijdou, už mají byt plný bot od Nike, Adidasu i Under Armour. Je to neuvěřitelné,“ říká trenér Tar Heels Roy Williams.
„Jen doufám, že se byznys vrátí aspoň částečně tam, kde byl před lety. Lidé musí využívat basketbal k zábavě a k tomu, aby jejich děti zůstaly aktivní, a ne k takovému finančnímu kolotoči,“ uzavírá Berry senior.
Tomu se však těžko věří, když sám svému synovi zajistil kariéru, jejíž dosavadní vrchol byl dvaadvacetibodový výkon ve finálovém zápase se zraněnými kotníky a cena pro nejužitečnějšího hráče.
