Za všechno prý může stará trafostanice umístěná pár desítek metrů za jeho domem. Už jako malého fascinovalo Františka Daňka všechno, co se týká elektřiny.
„Panuje kolem ní jisté tajemno. Vlastně elektřina sama o sobě je tajemná energie. A to mě už jako kluka vždy lákalo,“ vypráví František Daněk, který má v rodinném mlýně ve Dvořišti u Obrataně unikátní soukromé Muzeum izolátorů a bleskojistek.
Svým rozsahem nemá jeho sbírka v Česku obdoby a pravděpodobně je i největší v Evropě. „V současné době vlastním 7 050 izolátorů a přibližně 800 kusů bleskojistek. Ani jeden kus vystavený ve sbírce není stejný. Zastoupení mám téměř z celého světa,“ vypráví čtyřiašedesátiletý sběratel, který své zálibě zasvětil prakticky celý život.
Ale vraťme se na počátek jeho netradiční záliby. Jako dítě se prý rád procházel pod dráty elektrického a telefonního vedení a tam nacházel různé střepy z keramických izolátorů. Některé byly zakopané u paty sloupu, a tak neváhal a vykopal je.
Do trafostanice uhodil blesk. Jako kluk si starý izolátor vyloudil
„Doma jsem je pak umyl a různě slepoval. Častokrát jsem se cestou ze školy zapomněl a přišel až za tmy. Rodiče se strachovali, jestli se mi nic nestalo. A já si nesl poklad v podobě střepů z izolátorů.“
Za základ své sbírky považuje rok 1963, kdy jako desetiletý chlapec získal kompletní vyřazený izolátor na vysoké napětí.
A svou roli v tom sehrála již zmiňovaná trafostanice za domem. Ostatně i ta už patří do jeho nevšední kolekce.
„Postavili ji v roce 1963 a za pár měsíců nato do ní uhodil blesk. Technici to přijeli opravit a vyměnit museli i izolátor. Samozřejmě jsem na nich loudil, aby mi jej dali. Slíbili mi dovézt starý a opravdu mi jej tehdy přivezli,“ vzpomíná.
Zároveň připomíná tetičku, která jeho zájem přiživovala kupováním odborných časopisů o technice. „Jeden z těchto časopisů se jmenoval Ventilové bleskojistky a přepětí. A to stálo za tím, že se mým zájmem staly i bleskojistky,“ usmívá se.
Exemplář z JAR má speciální tvar do pouštního prostředí
Dnes má ve své netradiční sbírce izolátory takřka z celého světa. Vlastní kusy z Austrálie, Nového Zélandu, Japonska, USA, Ruska či Brazílie.
„O co jsem stál, to už ve sbírce mám. Dlouho mi chyběl izolátor z Jihoafrické republiky. Ale už i ten se mi povedlo získat. Je zvláštní tím, že je dělaný do pouštního prostředí. Má speciální aerodynamický tvar. Vypadá tak trochu jako talíř.“
Izolátory má uložené na policích, každý nese svůj štítek s evidenčním číslem.
Vyrobeny jsou nejčastěji z bílého, šedého nebo hnědého porcelánu, jsou zde ale i kusy z různě barevného skla. Každý z nich je jedinečný a i neznalý pozorovatel za chvíli najde v oblých tvarech jisté zalíbení a půvab.
A kterého izolátoru si František Daněk nejvíc cení? „Nejsem na to schopen jednoznačně odpovědět. Jsou to takové, které šly těžko na svět, nebo je to jediný kus, který existuje,“ říká a hned ukazuje na bílý izolátor, který našel na haldě odpadu u jedné z porcelánek.
Sbírku nejspíš věnuje Národnímu technickému muzeu
Jeho nejstarší exemplář je datovaný letopočty 1845-1855. „Na první pohled vypadá nezajímavě, ale přitom to je technická zvláštnost. Pochází z Anglie z telegrafu.“
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
V minulosti hledal František Daněk izolátory do své sbírky na skládkách, neváhal kopat u pat stožárů elektrického vedení a šplhat do výšek. Jakmile to bylo možné, začal jezdit i na západ od českých hranic a oslovoval přímo výrobce. Dnes nejčastěji exponáty do sbírky získává výměnou s ostatními sběrateli. Občas ale vyjíždí se skupinou sběratelů na takzvaný „lov“ přímo do terénu. Nejčastěji do Itálie.
O prodeji své sbírky neuvažuje. „Mým pokračovatelem bude zřejmě Národní technické muzeum, kterému sbírku pravděpodobně věnuji. Sběratelé v Česku také jsou, ale nemám vhodného adepta, kterému bych to věnoval.“
Jeho jedinečné soukromé muzeum ročně navštíví kolem dvaceti až třiceti návštěvníků. Jednou dokonce přijel celý autobusový zájezd z Polska. Otevřeno mívá po předchozí telefonické domluvě.
