Z filmu Masaryk

Z filmu Masaryk | foto: Bioscop

KOMENTÁŘ: Masaryka vidělo 96 tisíc lidí. Je to hodně, či málo?

  • 22
Není žádným tajemstvím, že v Hollywoodu se dnes vydávají za propagaci filmu i několikanásobně vyšší částky než za celou jeho výrobu. V Česku sice tolik peněz na ondulování mlhy nemáme, zato máme „producentskou strategii“, jak Česká filmová a televizní akademie opatrně nazvala kauzu Masaryk.

Tedy případ filmu, který šikovně využil pravidel dodatečně překvapené akademie, aby mohl díky předsazené prosincové premiéře v jediném sále v jediném městě soutěžit za loňský rok. Čímž jednak obešel letošní silnější soupeře, jednak si rekordních dvanáct Českých lvů v přímém televizním přenosu připsal pouhých pět dní před svým masovým vstupem do celorepublikové distribuce.

Kauza Masaryk

Lepší reklamu prostě nevymyslíte. A pokud se k ní připočtou chytlavé veřejné polemiky plus mimořádný počet 184 startovních kin, může se slavit vítězství síly marketingu nad slabinami filmu samého.

Nebo ne?

Pro Masaryka bude asi navždy platit, že není ani černý, ani bílý, a nic o něm nelze vyslovit jednoznačně. Včetně čísel návštěvnosti.

Podle Unie filmových distributorů, jejíž statistiky jsou považovány za oficiální měřítko, přišlo na výsek ze života Jana Masaryka od čtvrtka do neděle do 144 sledovaných kin 76 tisíc lidí. Což je dvakrát více než na trikové hollywoodské novinky Logan: Wolverine a Kong: Ostrov lebek, nicméně v novodobém žebříčku nejúspěšnějších startů domácích děl to nestačí ani na postup do vedoucí desítky. V ní totiž panují snímky, které hned o své premiéře přesáhly stotisícovou hranici návštěvnosti, v čele s Andělem Páně 2, jenž za první víkend našel 188 tisíc diváků.

Ovšem distributor Masaryka, společnost Bioscop, započítala na rozdíl od metodiky unie do svého výzkumu všechna kina, i ta nejmenší jednosálová, a navrch přihodila tisíce návštěvníků nasbíraných za prosincového prologu v pražské Lucerně i jiných předpremiér. Dospěla tak k číslu, které sice rekordy také nebourá, ale zní vítězněji: Masaryka už podle ní vidělo 96 tisíc lidí.

S čísly se dá hrát donekonečna, nicméně v tom podstatném se údaje shodují. Stačí stará dobrá trojčlenka: oba součty diváků vydělené vždy příslušným počtem kin dojdou shodně ke zhruba pěti stům diváků na kino, což znamená něco přes stovku lidí na každý ze čtyř dnů promítání. A tam, kde se Masaryk hrál třeba dvakrát denně, vychází v průměru přibližně šedesátka lidí na jedno představení.

Teď se dá otázka zopakovat: je to hodně, nebo málo?

Je to jedno.

Vždyť přece příslušná „producentská strategie“ započala daleko dříve! Už tehdy, když si do názvu projektu vetkla posvátné jméno Masaryk a datum posunutého uvedení do kin vysvětlovala výročním dnem hrdinovy stále neobjasněné smrti, s níž termín udílení Českých lvů dozajista vůbec nesouvisí.

Nejít na Masaryka se zkrátka nedá; i kdyby jen proto, aby se člověk mohl naplno zapojit do debat typu „takhle to nebylo“. Podobně se chodilo na Lidice nebo na Anthropoid, stejně tak se za rok pohrneme na novou verzi Jana Žižky.

Existují velkofilmy, filmy velikánů, filmy o velikánech a velké filmy. Na první kategorii nemáme dost peněz, na druhou dost tvůrců. A ta poslední, rozhodující kategorie nám zůstává nejvzdálenější. Nejspíš proto, že se nedá zařídit sebešikovnější strategií ani sebetřeskutějšími rekordy.

Nevadí, tak budeme točit o velikánech. A až nám jejich zásoba dojde, vždy se dá udělat remake Masaryka pod hollywoodským heslem „jazykem nové generace“.