Obvykle režiséři vláčejí své hrdiny po památných místech, aby ukazovali: tam stál náš dům, vedle škola, tady jsem se prvně líbal. Jitka Němcová nechtěla dnešního sedmdesátníka postrkovat dějinami – a z taktu udělala ctnost. Planetku jménem Mišík, kterou astronomové z Kleti muzikantovi tak roztomile představují, mu postavila v ateliéru.
Snovou sci-fi kulisu tvoří jen lednička, křeslo a pivo, které si rocker vychutnává pod hvězdami za bizarní asistence „jiných bytostí“ – slepic. A funguje to náramně, naprosto samozřejmě, hravě a nepateticky, což přesně sedí k Mišíkově muzice, která nastolí náladu od prvních tónů písně Špejchar blues.
Snímek sleduje profesní i soukromé linie, jako každý hudební dokument, ale dělá to jinak, poutavěji než skládankou starých fotografií a „mluvících hlav“. O dětství, kdy žil sám s maminkou v jediné místnosti, vypráví Mišík usměvavě, jako by se bál třeba jen miligramu sentimentu, ale emoce ho dostihnou, když ho konfrontují se spisy StB, jež jeho matku pracující na americké ambasádě vydírala. Snad jen dvakrát za celý film zamáčkne Mišík nenápadně slzu a je to pokaždé síla; kdykoli vzdoruje dojetí, člověk by ho nejraději objal.
Americká nota – nepoznaný otec byl voják ze Spojených států, díky maminčině zaměstnání zas ochutnal Coca-Colu a viděl filmy s Presleym – tvoří stejně přirozenou součást vyprávění jako hudba. K bolesti dospívání se hodí Stříhali dohola malého chlapečka, k legračním momentkám rokenrolových začátků éra Matadors, k srpnové invazi 1968 Sluneční hrob známý i z Pelíšků, k honbě za modrou knížkou, která za totality znamenala vysvobození z povinné vojenské služby, název kapely Blue Effect.
Nechte zpívat MišíkaRežie: Jitka Němcová, účinkují: Vladimír Mišík, Adam Mišík, Radim Hladík Kinobox: 69 % |
Muzikantův souputník, nedávno zesnulý Radim Hladík, předvádí přístroj na měření tepu, Mišík svou sbírku léků a divák se přistihne, že se po celou dobu podvědomě usmívá, i když ho občas štípe v nose. Film Nechte zpívat Mišíka nefňuká, vypráví v situacích, ne v popisech, a když dojde na léta zákazu, poví na rovinu: „Co jsem dělal, když jsem nesměl hrát? Chlastal jsem.“
Souběžně se odvíjí detektivka včetně lsti, jak z Pentagonu získali tvůrci důkazy o dalším životě muzikantova otce, vrcholící mapou Států se sídly příbuzných, o nichž Mišík dosud nevěděl. S nadsázkou o něm vypovídají jak muzikantovy děti, tak jeho spoluhráči včetně kouzelné historky o koncertu s Rolling Stones.
A byť obě pasáže trochu zbrzdí tempo, způsob, jak si láskyplně utahují z jeho lenosti převlečené za mírumilovnost, je osvobozující. Životní příběh Vladimíra Mišíka plyne nenuceně; velká slova nepoužívá a nepotřebuje, protože z každé minuty dýchá, že s lidmi jako Mišík je svět ještě v pořádku.
